Why Israel had no choice but to make a ‘bargain with the devil’
Deník The Jeruzalem Post zveřejnil dne 24. 11. 2023 rozhovor s profesorem práva Robertem Mnookinem, autorem knihy „Bargaining with the Devil: When to Negotiate, When to Fight.“ (2010) a knihy „The Jewish American Paradox: Embracing Choice in a Changing World“ (2019).
Než se dostaneme k podrobnostem této konkrétní výměny rukojmí, zajímalo by mě, zda byste mohl poskytnout teoretický rámec pro vyjednávání o rukojmích, zejména s nepřítelem, který je považován za teroristickou organizaci. Co by měla každá země zvážit, než se pustí do vyjednávání s únosci?
Obtížně zodpověditelnou otázkou je, zda je pravděpodobné, že dodrží dohodu, kterou s nimi uzavřete. Únosci nejsou spolehlivým partnerem pro vyjednávání. Druhým velkým problémem je otázka precedentu. Jaký precedens vytvářejí tím, že jsou ochotni vyjednávat? Vláda Spojených států po mnoho let zastávala stanovisko, že nebude vyjednávat s teroristy o propuštění obětí únosů. A mezi vládou a rodinami obětí panovalo velké napětí. Stanovenou politiku americká vláda často neformálně porušovala, to znamená, že se někdy jednání účastnila. A ve skutečnosti se ukázalo, že evropské země v posledním desetiletí vyjednávaly s různými – často islámskými – teroristickými skupinami, platily výkupné za propuštění lidí. Spojené státy tak nečinily a změnily svou formální politiku.
Že budou platit výkupné?
Ne nutně, ale už neměli absolutní zásadu, že mezi vládou a teroristickými skupinami nesmí být žádný kontakt, pokud jde o oběti únosů.
V roce 2011 jste napsal článek, v němž jste kritizoval rozhodnutí předchozí Netanjahuovy vlády propustit asi 1 000 palestinských vězňů výměnou za Gilada Šalita, izraelského vojáka uneseného Hamásem v roce 2006 a drženého jako rukojmí v Gaze. Proč jste to označil za “šílenou dohodu” a jaký by mohl být rozdíl mezi touto dohodou a současnou situací?
Na té dohodě bylo mnoho věcí špatně. Zaprvé, cena byla nesmyslně vysoká. Za druhé, byl to hrozný precedens. A za třetí, jak se ukázalo, tato dohoda posílila Hamás a oslabila palestinskou samosprávu, protože izraelská vláda vyjednávala s Hamásem, který se postaral o to, aby palestinská samospráva nezískala žádné zásluhy. A bylo propuštěno poměrně málo vězňů palestinské samosprávy. A nakonec se samozřejmě ukázalo, že mezi propuštěnými jsou přinejmenším někteří, kteří jsou nyní zřejmě vůdci Hamásu. Na druhou stranu jsem samozřejmě nadšený, že byl Šalit propuštěn.
Když jste v úterý večer a ve středu ráno slyšel podmínky dohody, jak na vás jako na člověka, který má zkušenosti s vyjednáváním, působily? Kdo byl vítězem? A kdo poraženým?
Poslyšte, taková jednání často zahrnují tragické volby. Kdo by neměl velkou radost z toho, že jsou ženy a děti propuštěny? Na druhou stranu, ačkoli skutečně neznáme podrobnosti o tom, koho izraelská vláda propouští, usuzuji, že mnoho z nich jsou nezletilí, kteří se podíleli na poměrně násilných nebo velmi násilných činech.
Měl by se Izrael obávat, že vyjednávání o rukojmích v tomto případě povzbudí jeho nepřátele k dalším únosům?
Rozhodně by měl.
Izrael se řídí národním étosem, podle něhož je návrat vojáků a ochrana občanů nade vše – a to i tím, že podniká kroky, jako je jednostranná výměna rukojmích, kteří by mohly v budoucnu ohrozit vojáky a civilisty. Zdá se vám jako odborníkovi na vyjednávání tento druh emocemi ovlivněných zájmů iracionální?
Nechci to označovat za iracionální, protože to může odrážet a posilovat hodnoty, které jsou skutečně důležité. Izrael má tradici, že žádný voják nezůstane opuštěn. Vzhledem k tomu, že Izrael má armádu, v níž jsou zapojeni téměř všichni Židé, tedy armádu skutečně občanskou, byla dohoda o Šalitovi přes všechny své nedostatky cenným posílením této ideologie.
Izrael je také malá země a vzdálenost mezi jejími občany je neuvěřitelně malá. Dovedu si představit, že jakoukoli myšlenku, že nebudeme vyjednávat s teroristy, je nemožné udržet politicky a morálně, pokud existuje tolik příběhů a jsou tak osobní.
To je něco, o čem jsem hovořil ve svém článku před mnoha lety, a to je velmi důležitý psychologický poznatek, že lidé jsou ochotni pro záchranu identifikovatelných osob podniknout kroky, které jsou mnohem nákladnější než kroky, které by mohly zachránit mnohem více ananymních osob. Klasickým příkladem je situace, kdy je člověk uvězněn v uhelném dole: Stejné státní orgány nejsou ochotny vynaložit ani zdaleka stejnou částku na bezpečnostní opatření, která by v konečném důsledku zachránila mnohem více lidí.
V Izraeli, kde je tolik obětí, je politický tlak velmi, velmi silný. Viděli jste plakáty všech jednotlivých obětí únosů. Rodiny se to snaží personalizovat – přiměřeně, protože je to dobrá strategie. Moji ženu včera večer rozhovor s rodinou jedné z obětí dohnal k slzám, protože jejich příběh byl tak smutný. Je tam například holčička, které budou v den jejích narozenin, což je v pátek, čtyři roky. Abigail Edanová [Abigail Edanová byla unesena 7. října; Hamás zabil její rodiče Roye a Smadar Edanovy; je občankou USA a prezident Joe Biden řekl, že očekává její propuštění].
Vláda by samozřejmě měla být ochotna velmi usilovně pracovat na jejím propuštění. Jak můžeme říkat, že by to neměla dělat? Jsou to velmi těžká rozhodnutí, kterým musí vlády čelit.
Čeho dosáhly obě strany v této dohodě?
Izraelci samozřejmě dosáhli toho, že část z více než 200 rukojmích bude propuštěna a že mezi nimi budou i děti a ženy. A přerušení nepřátelských akcí je z pohledu Izraele poměrně krátké. Co se týče Hamásu, získává zásluhy za propuštění, získá přestávku v boji, a bude mu poskytnuta značná humanitární pomoc.
Další věc, která je podle mě na tomto uspořádání zajímavá, je část týkající se spolehlivosti. Jde o dohodu, podle níž bude každý den propuštěna část rukojmích, se záměrem upevnit, posílit příměří. Zatímco kdyby byli propuštěni všichni hned na začátku, Hamás by riskoval, že Izraelci mohou okamžitě obnovit nepřátelské akce.
Souhlasíte s názorem, že úspěšné vyjednávání je takové, s jehož výsledkem jsou obě strany nespokojeny?
Ne. Pokud jsou lidé racionálními aktéry, mělo by to vést k výsledku, který každá strana považuje za lepší než to, co by jinak bylo jeho nejlepší alternativou. Nyní se často stává, že vyjednaná dohoda je ve srovnání s dohodou, které by bylo možné dosáhnout v nějakém jiném imaginárním dokonalém světe, zklamáním. Ale na druhou stranu, pokud vy a já urovnáme těžký spor, neuzavřeli bychom dohodu, kdybychom si nemysleli, že je lepší než nějaká jiná alternativa. A je také pravda, že urovnání sporu dohodou nám dává příležitost spolupracovat v budoucnu.
