Třetí zastávka mého literárního putování po východní Evropě mě zavede do domu Vasilije Grossmana, velkého barda druhé světové války.
Přinášíme vám překlad článku Edward Serotta (novinář, fotograf a filmař specializující se na život Židů ve střední a východní Evropě, je vedoucím vídeňského institutu Centropa), který byl zveřejněn na serveru Tablet. Článek v angličtině najdete zde.
„Teď v noci mě, Víťo, přepadá hrůza, ze které mi stydne srdce. Smrt na mě čeká. Chci tě požádat o pomoc. Jako dítě bys ke mně běžel a hledal mou ochranu. A teď ve chvíli slabosti chci já schovat svou hlavu do tvého klína, abys ji ty, chytrý a silný, chránil a bránil. Nemám tak silnou povahu, Viktore, protože jsem slabá. Často přemýšlím o sebevraždě. …“
Výše uvedená pasáž je z románu Vasilije Grossmana Život a osud, který je dnes uznáván jako jeden z největších románů 20. století. A byla to kniha, pro jejíž zničení KGB udělala vše, co mohla.
Tento úryvek je z jedné z nejdojemnějších kapitol knihy: posledního dopisu, který napsala matka hlavního hrdiny svému synovi. Anna Semjonová je vězněna v berdyčevském ghettu. Ví, že nepřežije, a píše svému synovi Viktorovi Štrumovi (Grossmanovo alter ego) poslední slova. Dopis předá někomu na druhé straně plotu ghetta; než si ho Štrum přečte na své dače u Moskvy, předá ho sedmi různým lidem.
Byl jsem v městském parku v Berdyčevu u impozantního památníku holocaustu 30 000 zavražděných berdyčevských Židů, a zíral jsem na fotografii Vasilije Grossmana, kterému bylo asi devět nebo deset let, přitisknutého k jeho zbožňované matce Jekatěrině Saveljevně Grossmanové.
Dostat se do Berdyčeva z Kyjeva není snadné. Po zakoupení jízdenky jsem zamířil na kyjevské centrální autobusové nádraží, kde hřmotné stádo osmdesátimístných leviatanů, z nichž mnohé byly potřísněné blátem z cest do Kišiněva, Varšavy, Vídně a Berlína, stálo tváří v tvář menším a smutnějším minibusům, které vozí mléko do zemědělských vesnic a měst ve střední Ukrajině. Dvaadvacet cestujících, z toho pět vojáků, zaujalo svá místa, než jsme v 8:15 vyjeli z Kyjeva.
Zvládli jsme devět zastávek – někdy před farmářskými domy, jindy v malých tržních městech a půlhodinovou zastávku jsme měli na rozbořeném autobusovém nádraží v Žytomiru. V poledne autobus vjel do 75tisícového města Berdyčev a sjel na bulvár lemovaný stromy. Zastavili jsme na parkovišti, kde naproti pokladně autobusového nádraží stojí jasně žlutě natřené nádraží z dob stalinismu. Obě budovy spojuje pás jednopatrových kiosků s čerstvými rohlíky, horkou kávou a příslušenstvím k mobilním telefonům.
Rozhlédl jsem se a pomyslel si: jak mám, sakra, najít dům Vasilije Grossmana?
Bílý VW Passat s nápisem taxi na střeše byl jediným autem na parkovišti. Přistoupil jsem k jeho řidiči, mladičkému zarostlému plešatému muži, který zvedl obočí a přečetl si mou překladatelskou aplikaci: „Nevíte, kde bydlel Vasilij Grossman?“ „Samozřejmě, že vím,“ odpověděl anglicky. „Nastupte si.“ Měl silný přízvuk a jmenoval se Viktor. „Uděláme si hodinovou prohlídku, ano?“ Řekl si o 600 hřiven za hodinu – to je šestnáct dolarů – a já mu dal tisícovku. Usmál se, stáhl ze střechy ceduli s nápisem taxi a hodil ji na zadní sedadlo.
Vyrazili jsme hledat dům, ve kterém Grossman vyrůstal a který stojí na adrese Ševčenkova 14. To jsem se dozvěděl od historika Leonida Finberga, který mi to napsal, když jsem ho o den dříve navštívil v Kyjevě. Byl to jeden z mála domů, které v ulici zůstaly z doby před druhou světovou válkou, a já jsem si vyfotografoval černou žulovou desku, kterou tam městský úřad (nebo někdo jiný) umístil.
Viktor nás pak odvezl přes celé město k památníku holocaustu, který stál hned za elegantní katedrálou ze 17. století (Berdyčev tehdy patřil Polsku) a o jehož existenci jsem neměl ani tušení. Vystoupili jsme z auta a vyhýbali se zácpě, abychom se k místu dostali. „Tady je ghetto,“ vysvětloval Viktor a pohyboval kolem dokola rukama.
Němci a jejich spojenci vtrhli do Sovětského svazu v předvečer 22. června 1941 a wehrmacht doprovázely a následovaly jednotky SS Einsatzgruppen a policejní jednotky. Ve městech blíže k západní hranici Sovětského svazu neměla většina Židů čas utéct. Židé v Kyjevě na tom byli relativně lépe. Němci město obsadili až na konci září a většina z nich skutečně uprchla. Podobně tomu bylo i v Oděse, kterou Němci a Rumuni obsadili až v polovině října.
Ve městech jako Lvov, Rivne, Brody a Berdyčev však Němci vtrhli do města během několika dní a jen málo Židům se podařilo uprchnout. Byli uvězněni, nahnáni do ghett a zastřeleni, obvykle v lesích nebo roklích za městem. K těmto orgiím masového vraždění přispělo více než několik místních obyvatel. Grossman se s jistotou dozvěděl o osudu své matky až v roce 1944, kdy město navštívil, ačkoli se už před lety vzdal naděje.
Na udržovaném památníku přede mnou byly fotografie a pamětní desky v ukrajinštině, angličtině a hebrejštině. Bylo tam pět panelů, z nichž jeden byl věnován Vasiliji Grossmanovi. Na každém panelu byl QR kód, který vedl k dalším informacím. Společně vyprávěly příběh berdyčevských Židů, počínaje polovinou 19. století, kdy 75 % obyvatel města tvořili Židé, přes příchod komunismu, uzavření všech synagog a škol až po holocaust. Byl zde dokonce obrázek dětí, které se učily hebrejsky v 90. letech 20. století, po pádu sovětského komunistického režimu.
Projekt sponzorovalo německé ministerstvo zahraničí a výzkum provedli ukrajinští historici a tým Nadace Památníku zavražděných Židů Evropy v Berlíně. Petro Dolhanov, historik z Rivne, mi řekl, že tento tým vytváří podobné památníky po celé západní Ukrajině.
Ve stínu stromu jsem se posadil a vytáhl papírovou kopii dopisu, který Štrumovi poslala jeho matka. Přečetl jsem ho nahlas a Viktor při čtení přikyvoval, i když nerozuměl víc než pár slovům.
Jedna část dopisu shrnovala filozofii, které se Grossman vytvrvale držel:
„Čím je člověk smutnější a čím méně doufá, že přežije, tím je velkorysejší, laskavější a hodnější. Chudáci, dráteníci, krejčí, odsouzení k smrti, jsou mnohem ušlechtilejší, jemnější a moudřejší než ti, kterým se podařilo opatřit si nějaké zásoby jídla. Mladí učitelé, podivínský starý učitel a šachista Spielberg, tiché knihovnice, inženýr Reyvich, který je bezradný jako dítě, ale chce vybavit ghetto podomácku vyrobenými granáty – jací jsou to úžasní, nepraktičtí, milí, smutní a hodní lidé.“
V roce 1941 si byl Grossman jistý, že se blíží válka, a chtěl vzít svou matku k sobě do Moskvy. Podle rozhovoru BBC s Robertem Chandlerem, jedním z Grossmanových překladatelů, jsem se však dozvěděl, že žil ve dvou malých pokojích ve společném moskevském bytě se svou druhou ženou, jejími dvěma syny a chůvou. Jeho žena nechtěla, aby se u nich tísnil další člověk. Po zbytek života se Grossman sžíral pocitem viny. Po jeho smrti v roce 1964 byly nalezeny dva dopisy. Grossman je oba napsal své matce k výročí její smrti.
Sedli jsme s Viktorem zpátky do auta a jeli k místnímu památníku mužů a žen z Berdyčeva, kteří od roku 2014 padli v boji za Ukrajinu.
Poté jsme se zastavili u chrámu svaté Barbory, kde se v roce 1850 padesátiletý Honoré de Balzac, již s podlomeným zdravím, konečně oženil s hraběnkou Evelínou Hanskou, svou velkou láskou, která za něj prý uhradila dluhy. Stárnoucí spisovatel se poté vrátil do Paříže, kde krátce nato zemřel.
Viktor mě odvezl zpátky na parkoviště u autobusového nádraží a v přilehlém supermarketu jsem si koupil to, co obvykle: půl bochníku nakrájeného černého chleba, nějaký sýr a jogurtový nápoj. Tam jsem čekal na nadrozměrný autobus, který mě měl večer dopravit do Rivne.
Vasilijův otec, Semjon Osipovič Grossman, byl v letech před ruskou revolucí chemický inženýr a sociální demokrat. Oženil se s Jekatěrinou Saveljevnou, učitelkou francouzštiny, s níž měl v roce 1905 jednoho syna, než se rozvedli. Vasilij strávil v letech 1910-12 s matkou dva roky v Ženevě, poté navštěvoval univerzitu v Kyjevě a Moskvě, kde v roce 1929 získal titul inženýra. Specializoval se na hornictví a odešel pracovat na Donbas, kde Vasilij Grossman vyrůstal.
Vasilij Grossman se oženil, měl dceru, usadil se v Moskvě a počátkem 30. let se rozvedl; v roce 1936 se oženil podruhé, s Olgou Michajlovnou Guberovou. Počátkem 30. let začal psát povídky a vydal dva dobře přijaté romány Glück Auf a Stepan Kolshugin, které vyprávěly příběhy donbaských horníků. Zažil bitvy se sovětskou cenzurou, i když ne takové, jaké měly přijít. Díky oběma románům si Grossman získal oblibu čtenářů.
Když Německo v létě 1941 napadlo Rusko, Grossman se dobrovolně přihlásil do redakce vojenských novin Rudá hvězda a pracoval pod vedením jejich šéfredaktora Davida Ortenberga, který posílal reportéry na frontu. Grossman byl zavalitý a neměl dobrou kondici. To se brzy změnilo, ale musel chodit o holi. Byl známý svou neohrožeností, byl vyznamenán za statečnost a získal hodnost podplukovníka. Frontoví vojáci před ním stáli v obdivu a hltali jeho reportáže v Rudé hvězdě. Grossman strávil tři měsíce ve Stalingradu – většinou na pravém břehu Volhy, v té části města, která byla bez ustání napadána a bombardována. Žádný jiný reportér Rudé hvězdy se neúčastnil tolika akcí jako Grossman ve Stalingradu.
Pokud jste viděli film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami z roku 2001, v němž Jude Law hraje skutečného sovětského odstřelovače Vasilije Zajceva a Joseph Fiennes komisaře Danilova (který se Grossmanovi pozoruhodně podobá), sledujete příběh vytržený z Grossmanova Života a osudu. Bohužel, o této největší válečné bitvě nebyl nikdy natočen ani z poloviny slušný film. Na konci druhé světové války strávil Grossman na frontě přes tisíc dní – toto období je dobře popsáno v knize Antonyho Beevora a Luby Vinogradové A Writer at War: Vasily Grossman with the Red Army (Spisovatel ve válce: Vasilij Grossman s Rudou armádou).
Kromě frontového zpravodajství ve Stalingradu Grossman pokračoval v reportážích z bitvy u Kurska, největší tankové bitvy v dějinách, než vstoupil do Polska a dostal se do Treblinky. Stejně jako Belzec a další “tábory” v rámci operace Reinhard (Sobibor a Belzec) neměla Treblinka téměř žádné zázemí pro vězně. Tyto tábory byly vybudovány jako továrny na masové vraždy Židů. Když Grossman přijel do Treblinky, věnoval čas rozhovorům s vesničany z celého regionu, aby mohl pochopit každodenní provoz fungování těchto továren na smrt. Jeho esej Peklo Treblinky byla přeložena a použita jako důkaz během norimberského procesu. Najdete ji v jeho sbírce krátkých prací Cesta.
Během svého pochodu na západ Německa vedl Grossman rozhovory s desítkami německých důstojníků; někteří z nich byli nacisté, většina nikoli. „Ani jednou jsem u nich nezaznamenal pocit ponížení, zoufalství nebo touhu zříci se hanebných zločinů spojených se jménem Německa,“ napsal v knize The Road. „S mimořádnou naivitou všichni zastávali názor, že ‘zločiny proti lidskosti’ nejsou ve skutečnosti zločiny, protože jejich účelem je prospěch Německa.“
Vasilij Grossman plánoval vydat velký román o válce, ale narazil na téměř nepřekonatelné problémy s redaktory a cenzory. Román byl hrubě upraven a trvalo téměř deset let, než se dostal do tisku, nakonec vyšel v roce 1952 pod názvem Za spravedlivou věc. Grossman se poté zaměřil na Život a osud, který měl být pokračováním. Věděl, že to bude jeho životní dílo, a strávil na něm zbytek desetiletí.
Sotva poslal dokončený román svému nakladateli, ozvala se KGB. Bylo 14. února 1961 a Život a osud byl v podstatě zatčen: Odvezli mu složky s rukopisem, poznámky a dokonce i pásku do psacího stroje. Už je nikdy neuvidí. Dokonce mu rozkopali dvorek, aby hledali ukryté rukopisy.
Vasilij Grossman zemřel v roce 1964 na rakovinu žaludku, sklíčený a v depresi, bylo mu 58 let. Netušil, že jeho kniha skutečně vyjde a že ho The Economist označí za „největšího barda druhé světové války“.
Před smrtí Grossman předal rukopis knihy Život a osud dvěma skupinám přátel, kterým se podařilo rukopis vyfotit a vyvézt ze země. Podílel se na tom mimo jiné jaderný vědec Andrej Sacharov. Kniha vyšla v ruštině ve Švýcarsku v roce 1980. Tato verze se dostala k Robertu Chandlerovi, známému literárnímu překladateli, který překládal Puškina a Platanova. Chandler nejprve odmítl uvažovat o překladu téměř tisícistránkového románu. Pak ho začal číst.
Život a osud se stal v devadesátých letech ve Francii bestsellerem a kromě Chandlerova skvělého anglického překladu vyšla kniha i v němčině, italštině, španělštině, portugalštině, hebrejštině a dalších jazycích.
Chandlerovi se spolu s jeho ženou Elizabeth podařilo také získat přístup k celému archivu knihy Za spravedlivou věc. Pečlivě do ní znovu vložili stovky cenzurovaných částí a kniha vyšla v roce 2019 pod názvem Stalingrad, který si Grossman přál. V každém ohledu lze nyní knihu považovat za prequel k Životu a osudu. Možná není tak silná jako Život a osud, ale její scény ze Stalingradu jsou nepřekonatelné. A objevuje se v nich i dopis, který Štrumova matka poslala synovi z Berdyčeva.
V čem je Život a osud tak skvělý román? Na jeho tisíci stranách se ponoříme do epopeje vystavěné kolem dvou sester z rodiny Šapošnikovových. Jejich prostřednictvím se setkáváme s manžely a bývalými manžely, milenci a kolegy z práce. Grossman nám představí postavy, které s láskou detailně rozvíjí, než je náhle zabije.
Pokud vám to zní podobně jako Tolstého Vojna a mír, jste na správné stopě. Grossman měl za války u sebe výtisk Tolstého mistrovského díla a byl odhodlán vytvořit vlastní velké dílo. Polly Jonesová, profesorka ruštiny na Oxfordské univerzitě, napsala: „… nazvat Život a osud Vojnou a mírem 20. století jen stěží vystihuje jeho překvapivou směs historického bádání, které boří tabu, hlubokých filozofických myšlenek a literárních inovací. V době totální války, atomové vědy a totalitní ideologie byly výzvy pro lidstvo nepoměrně větší než v Tolstého době. Grossman se snažil zachytit rozsah a etickou i literární náročnost bezprecedentního lidského utrpení a zároveň zakořenit drama Stalingradu a stalinismu v nadčasovém boji o lidskost a individuální duši.“
V knize Život a osud nám Grossman nabízí publicistiku, historické eseje a filozofické úvahy, epické vyprávění a rozsáhlou rodinnou ságu. Letíme se sovětskými stíhacími piloty, kteří se snaží ochránit Stalingrad, jsme uvězněni v sovětském gulagu a v celách věznice Lubjanka.
Na rozdíl od jiných spisovatelů si Grossman nemusel představovat, jaký Stalingrad je, protože tam byl. A zavádí nás do zničených budov a trosek, kde se setkáváme s popisy, jako je tento:
„Kráčeli dál mlčky. Chlapec naslouchal zvukům bombardérů a díval se na noční oblohu, kterou teď zdobily červené a zelené světlice a zakřivené trajektorie stopových střel a granátů. Viděl záři doutnajících ohňů ve městě, bílé plameny děl a modré sloupce vody, které vysílaly granáty dopadající do Volhy. Postupně zvolňoval tempo, až nakonec důstojník vykřikl: Tak pojď! Dávej pozor! Prodírali se mezi skalami na břehu; nad hlavami jim hvízdaly granáty z minometů a neustále je kontrolovaly hlídky.“
Nechybějí ani srdcervoucí scény, například když se setkáváme s šestiletým chlapcem jménem David, který ví, co ho čeká.
„Smrt, která kdysi žila v pohádkovém lese, kde se k pohádkové koze plížil pohádkový vlk, už nebyla omezena na stránky knihy. David poprvé zcela jasně pocítil, že on sám je smrtelný, a to nejen pohádkově, ale skutečně. Pochopil, že jeho matka jednoho dne zemře. A smrt si pro něj a jeho matku nepřijde z pohádkového lesa a tlumeného světla zpod jedlí – přijde právě z tohoto vzduchu, z těchto zdí, ze samotného života, a oni se před ní nebudou moci nijak skrýt.“
Davidova matka je zabita a my s dítětem cestujeme v dobytčím vagonu do vyhlazovacího tábora. Cestou se o něj snaží postarat učitelka Sofie Levintonová. Zde Grossman popisuje její poslední vteřiny s Davidem v plynové komoře.
„Její oči – které četly Homéra, Izvěstija, Huckleberryho Finna a Mayne Reida, které se dívaly na dobré i zlé lidi, které viděly husy na zelených loukách Kurska, hvězdy nad hvězdárnou v Pulkově, lesk chirurgické oceli, Monu Lisu v Louvru, rajčata a tuřín v popelnicích na trhu, modrou vodu Issyk-Kulu – její oči jí už nebyly k ničemu. Kdyby ji někdo oslepil, nevnímala by to jako ztrátu.
… Sofie Levintonová cítila, jak jí chlapcovo tělo klesá v náručí. … Tento chlapec se svým lehkým, ptačím tělem odešel před ní. “Stala jsem se matkou,” pomyslela si. To byla její poslední myšlenka.
Její srdce však ještě žilo: stahovalo se, bolelo a bylo mu líto všech živých i mrtvých; Sofie Osipovna pocítila vlnu nevolnosti. Přitiskla Davida, nyní mrtvého, k sobě; zemřela, stala se mrtvou figurínou.“
Přesto nám Grossman znovu a znovu sděluje svou neochvějnou víru v důstojnost jedince a nikde není výstižnější než zde:
„Dějiny lidstva nejsou bojem dobra, které se snaží zvítězit nad zlem. Je to boj velkého zla, které se snaží rozdrtit malé jádro lidské dobroty. Pokud však to, co je v lidech lidské, nebylo zničeno ani nyní, pak zlo nikdy nezvítězí.“
Život a Osud nezestárly. Ve skutečnosti je to dílo i dnes stejně aktuální a místy je přímo děsivé – a jeho čtení je stejně bolestné jako v den, kdy bylo poprvé vydána.
„Němci jsou nyní z Ukrajiny vyháněni. Každým dnem se osvobozuje slavná, unavená země, jako by ustupovala záplava bahnité, špinavé německé nenávisti a v jejích stopách se znovu začínal zvedat chléb, shrbené černé stromy, keře a lesy se narovnávaly a slunce a vítr vysušovaly půdu nasáklou krví a slzami. Lidé opět mluví normálními hlasy a dívají se na svět otevřenýma očima. Miliony lidí byly osvobozeny z otroctví.
Ukrajina byla jednou z nejdůležitějších kořistí fašistů… A nyní ji ztrácí – ano, už ji ztratili – Ukrajinu. Fašismus nepochopil (jak by mohl pochopit?) sílu odporu našeho lidu, jeho velkého ducha a nehynoucí smysl pro hodnotu lidského života.“
