Přinášíme vám překlad článku ze serveru Tablet od Karen Iris Tucker. Článek v anglickém jazyce najdete zde.
Ottalie Marková, dcera ruských židovských přistěhovalců, zanechala před sto lety výraznou stopu ve filmovém i hudebním průmyslu.
Bylo to na počátku 20. let 20. století a na úsvitu přechodu od éry němého filmu k vynálezu synchronizovaného zvuku a „mluveného filmu“. Ottalie Marková – mladá sekretářka honosného filmového paláce Capitol Theatre na Manhattanu – pravděpodobně netušila, že se stane nepravděpodobným, i když klíčovým centrem obchodního světa na pomezí hudby, filmu a práva.
Přesto se v příběhu Markové o jejím původu objevily náznaky, které vypovídají o tom, že nezůstávala stranou ani nechtěla nechat osud, aby určoval její život. Například se narodila v roce 1896, ale podle svého pravnuka Richarda Grimese, dnes osmdesátiletého, si vymýšlela pro potomky: „Byla tak svéhlavá, že si před smrtí nechala napsat na náhrobek, že je o 13 let mladší“.
Byla dcerou první generace ruských židovských přistěhovalců – Davida, který pracoval v oděvním průmyslu, a jeho ženy Rose – a sourozencem čtyř sester a čtyř bratrů. Během jejích prvních let žili všichni společně na Chrystie St. 76 v Lower East Side. Marková navštěvovala newyorskou přípravku, získal bakalářský titul z práv na newyorské univerzitě a během první světové války nastoupila jako příslušník druhé třídy k námořnictvu, kde sloužil jako úřednice. To vše předtím, než se začala věnovat profesionální kariéře, řekl Keith D’Arcy, senior viceprezident pro licenční a kreativní služby ve společnosti Warner Chappell Music.
Čtyřiapadesátiletý D’Arcy je badatelem a sestavovatelem rozsáhlé stránky na Wikipedii věnované životu Markové –jediného známého uceleného dokumentu o ní. Do tohoto projektu se pustil poté, co v knize Příběh rodu Witmarků: od ragtime ke swingtime z roku 1939 od novináře Isaaca Goldberga a Isodora Witmarka, významného hudebního vydavatele a skladatele, našel několik zajímavých odstavců o Markové. D’Arcy na knihu narazil v roce 2019 při zkoumání počátků společnosti Warner Bros, když začal pracovat ve firmě Chappell, dceřiné společnosti této hudební vydavatelské společnosti.
Zjistil, že Markové život byl protkán monumentálními okamžiky v oblasti filmu a hudby, počínaje její první zastávkou ve světě obchodu: v divadle Capitol Samuela „Roxy“ Rothafela. Toto divadlo se mělo ukázat jako vzrušující a vynalézavý vír tehdejšího filmu a rozhlasu a jako klíčový zprostředkovatel využití rozhlasového vysílání pro propagaci filmů.
„Roxy dirigoval orchestr divadla Capitol živě v rádiu,“ řekla Jeannie Poolová, skladatelka, muzikoložka a spoluautorka knihy A Research Guide for Film and Television Music in the United States (Průvodce filmové a televizní hudby ve Spojených státech). „Hudba k němým filmům se vysílala v rozhlase, včetně předeher k velkým filmům, jako způsob propagace filmů. Proto filmová studia nejprve zřídila živé rozhlasové stanice.“
V této době, kdy se média vzájemně prolínala a inovovala, měl Marková to štěstí, že mohla pracovat se dvěma klíčovými postavami v divadle Capitol. Byla sekretářkou jeho vedoucí propagace Marthy Wilchinski, jedné z nejznámějších publicistek v oboru té doby. Marková byla také asistentkou Ernö Rapéeho, slavného hudebního ředitele divadla. Pod jeho vedením pracovala Marková s orchestrem jako asistentka nápovědy, která učila hudebníky, co mají hrát během jednotlivých scén v němém filmu.
Jak D’Arcy zjistil, Marková se zanedlouho přesunula jinam a vzala si s sebou zkušenosti, které nasbírala v živém orchestru, rozhlase a filmu. Na podzim roku 1925 byla přijata do divadla Warner Theatre jako asistentka jeho hudebního ředitele Hermana Hellera. V následujícím roce byla Marková povýšena na programovou ředitelku rozhlasové stanice Warner Bros Pictures Incorporated a začala koordinovat rozhovory a živá hudební vystoupení.
Stejně jako u jiných významných bodů v Markově kariéře bylo jeho načasování rozhodující. Filmový magnát Sam Warner, spolušéf společnosti Warner Bros, byl fascinován novými technologiemi. Požádal Hellera, aby experimentoval s Vitafonem, vynálezem, který se nakonec stal prvním komerčně úspěšným pokusem o spojení pohyblivého obrazu se zvukem.
Marková byla pro tuto chvíli dokonale připravena. „Se všemi svými zkušenostmi s živou orchestrální hudbou Hellerovi přirozeně pomáhala,“ řekl D’Arcy. Marková byla také sama skladatelkou a textařkou, hudbu studovala u dirigentky Sunie Samuelsové a houslisty Michaela Sciapira.
O zásadním zájmu společnosti Warner o Vitafon D’Arcy řekl: „Společnost Warner Bros. si rychle uvědomila, že skvělým produktem pro tento nový vynález budou filmové muzikály – Broadway a Vaudeville a jejich převedení na filmové plátno.“ Dodal, že společnost by se tak mimochodem mohla zbavit všech drahých orchestrálních hudebníků na výplatní listině a přednatočit zvukovou stopu ke svým filmům.
Společnost nakonec použila Vitafon ve svém filmu Don Juan, který byl vybaven symfonickou hudbou a zvukovými efekty, ale neobsahoval mluvené dialogy. V hlavní roli slavného playboye se představil John Barrymore a jednalo se o první celovečerní film, v němž byla technologie Vitaphone použita. Film měl premiéru 5. srpna 1926 na slavnostním večeru, který společnost Warner Bros uspořádala ve svém kině v New Yorku. Přestože průmysl za několik let nahradil Vitafon lepší technologií, jednalo se o přelomovou událost, která způsobila revoluci ve filmovém průmyslu.
V tomto okamžiku naše hrdinka pocítila potřebu změny. „Ottalie si uvědomila, že její práce s živým orchestrem směřuje ke konci, protože se chystají propustit všechny hudebníky,“ řekl D’Arcy. Příležitost se naskytla, když bylo divadlo Warner zažalováno kvůli chybějící licenci na autorsky chráněné skladby v Donu Juanovi, konkrétně na synchronizační práva. Heller chtěl odvrátit budoucí podobné případy porušení práv, a tak pověřil Markovou vytvořením databáze populárních skladeb, které by Warner Bros mohl použít, a také ji pověřil vyřízením práv k těmto skladbám od vydavatelů Tin Pan Alley.
Tak se stalo, že Ottalie Marková z Chrystie St. 76 se stala jednou z prvních osob ve Spojených státech – ne-li vůbec první – která vytvořila databázi pro účely udělování licencí. Začala pracně dokumentovat informace o autorství písní a držitelích práv pomocí systému indexových karet, který vytvořila ručně.
„Dokud Marková nevytvořila licenční databázi pro společnost Warner Bros, neexistoval způsob, jak získat přesné informace o vlastnictví písní, aniž by bylo nutné kontaktovat přímo ASCAP [Americkou společnost skladatelů, autorů a vydavatelů],“ řekl D’Arcy. Domnívá se, že pravděpodobně jednoduše obešla všechna vydavatelství, která byla soustředěna na Broadwayi mezi 42. a 52. ulicí na Manhattanu a v pěší vzdálenosti od divadla.
Svou průkopnickou rolí při vyřizování hudebních licencí Marková možná vydláždila cestu dnešním hudebním supervizorům.
Přestože je práce Markové v análech udělování licencí z velké části nezaznamenána, žije v archivech dál. Katherine Springová, docentka na katedře angličtiny a filmových studií na Wilfrid Laurier University ve Waterloo v Ontariu, prováděla výzkum pro svou knihu Saying It With Songs: Když našla důkazy o záznamech Marková, začala psát o populární hudbě a příchodu zvuku do hollywoodské kinematografie
„Prohlížela jsem si ty licence a všimla jsem si, že některé z nich jsou podepsány jménem Ottalie Marková,“ uvedla. „Řekla jsem si: No, to je zajímavé – to zní jako ženské jméno. Zarazilo mě to, protože jsem samozřejmě na všech těchto dokumentech viděla jen mužská jména, s výjimkou jmen hereček, které vystupovaly ve filmech, jež jsem studovala.“
K odkazu Markové dodala: „Bylo to období, kdy se studia snažila přijít na to, jak tuto novou technologii učinit ekonomicky výhodnou a zároveň snížit rizika. Role Markové v tomto systému byla velmi významná vzhledem k tomu, že porušování autorských práv bylo tak důležitou součástí přechodu na zvuk.“
Je možné, že Marková svou průkopnickou rolí v oblasti udělování hudebních licencí připravila půdu pro dnešní hudební supervizory, domnívá se Daniel Goldmark, profesor a ředitel Centra pro studium populárních médií na Case Western Reserve University. „Na konci 80. let, kdy se soundtracky k filmům začaly stávat opravdu významnými, zastávaly pozici hudebního supervizora ženy. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká spojovací linie od toho, co dělal Marková na konci 20. let, k dalším ženám, které tuto roli plnily o 50 let později.“
Marková byla ve svém úsilí u Warner Bros tak úspěšná, že ji v roce 1929 společnost Western Electric zlákala, aby se stala vedoucím oddělení hudebních práv. Marková pracovala pro dceřinou společnost Electrical Research Products Inc. a přestěhovala se do Hollywoodu, aby spravovala pětiletou obchodní dohodu nazvanou „The Mills Agreement“. Společnost Western Electric v podstatě uzavřela dohodu s vydavateli, že jim bude platit paušální poplatek výměnou za předběžné schválení jejich písní.
„Takže všechny písně, které v té době kontrolovala společnost ASCAP, mohly být předběžně schváleny v rámci dohody The Mills Agreement, kterou spravovala společnost Ottalie,“ řekl D’Arcy. „Takže teď je to jediná žena žijící v Burbanku a stává se jediným odborníkem na prověřování hudebních práv pro celý filmový průmysl.“
Každodenní práce Markové spočívala v tom, že komunikovala s jednotlivými studii, aby nastavila jejich archivační systémy a pomohla jim kolektivně evidovat historii autorských práv ke statisícům skladeb. Tuto práci vykonávala až do roku 1933, kdy skončila The Mills Agreement a Vitafon byl z velké části nahrazen efektivnější technologií. Marková se poté vrátila domů do New Yorku a založila vlastní poradenskou firmu pro hudební práva, kterou vedla několik let.
Tehdy se na ni opět obrátil průmysl, který si ji v té době zcela oblíbil, s žádostí o její odborné znalosti. Organizace Broadcast Music Incorporated, která se zabývala výkonnými právy, najala Mark jako svou první vedoucí výzkumu autorských práv. Zabývala se žalobami na porušení autorských práv proti autorům písní BMI a vytvářela databázi autorských práv této skupiny.
D’Arcy říká, že možná právě v této době Marková potkala svou životní lásku, Philipa F. Barbanella, právníka, který pracoval pro Paramount i RKO Pictures. Podle záznamů se pár vzal v roce 1943, když bylo Markové 47 let a Barbanell se vrátil z vojenské služby po službě poručíka letectva během druhé světové války. Rok po svatbě se Marková rozhodl navázat na vysokoškolský titul, který získala o několik desetiletí dříve v oboru práv. Zapsala se na newyorskou právnickou fakultu a začala se připravovat na advokátní zkoušky.
V té době už odborné noviny propíraly každý její krok, Variety hlásalo: „Ottalie Marková, která posledních sedm let vedla výzkumné oddělení BMI, podala výpověď… Bude se soustředit na studium pro přijetí v advokátní komoře“. Jakmile Marková složila zkoušku, založila si v budově divadla Paramount vlastní poradenskou společnost pro výzkum autorských práv, která pracovala s klienty napříč zábavním průmyslem. Později sdílela s Barbanellem kancelářské prostory a pracovala společně v zábavně právní praxi. Mark pokračoval také jako skladatel a textař a až do sedmdesátých let publikoval řadu písní.
Podle Poola, spoluautora knihy A Research Guide for Film and Television Music (Průvodce rešeršemi filmové a televizní hudby), byla Marková v kariéře nejspíš zároveň znalkyní hudby i právničkou v oblasti autorských práv: „Dokázala skutečně číst hudbu a vědět, co se v ní píše, porovnat jednu skladbu s druhou a rozhodnout, zda se jedná o porušení práv. Měla tedy jedinečné schopnosti. Mnoho lidí, kteří znali právo a věděli o autorských právech, to neumělo.“
Kromě její právnické práce v soukromé praxi toho o Markové od padesátých let až do její smrti v roce 1979 ve věku 83 let víc nevíme. Rodinní příslušníci však nabízejí několik letmých pohledů na její osobnější život, které vyvolávají dojem, že stejně jako mnozí z nás měla i Marková různé vlastnosti. Grimes, její prapravnuk, řekl: „Byla nezávislá a v rodině nebyla příliš oblíbená. Myslím, že poté, co se provdala za Phila a žila v New Yorku, žila převážně izolovaným životem.“
Eileen Travisová, pravnučka Markové, vzpomíná, že když chodila na základní školu, pár několikrát navštívil její dům v Syossetu na Long Islandu: „Byli tam jen oni dva. Cestovali spolu a jezdili na Island na společné návštěvy. Dovedu si představit, že byli docela sehraná dvojice.“ Travisová, 76letá klinická sociální pracovnice newyorské advokátní komory, vzpomíná, že Marková „byla velká žena s velkou osobností. Vzpomínám si, že byla trochu vznětlivá. Byla prostě plná energie a hodně mluvila. Byla také velmi sofistikovaně oblečená.“
Přes všechno profesní uznání, kterého se Markové dostalo v oboru v době jejího působení – pokud se nedostane do dnešních učebnic dějepisu -, je její osobní život tak trochu záhadou. Dokonce i rodinní příslušníci říkají, že o jejích kariérních úspěších většinou nevěděli a obecněji toho o ní mnoho informací neměli. Celek jejího života pro nás proto zůstává do značné míry neúplný.
Čtyřiasedmdesátiletý prapravnuk Michael Mark si kromě toho na svou pratetu vzpomíná jen málo: „Byla to síla. Vzpomínám si, že jednou zabouchala na dveře mého otce a nevlastní matky kvůli nějakým fotografiím, o kterých si myslela, že jsou její, a vyhrožovala jim, že je zažaluje.“
Grimes má podobnou vzpomínku na její nevybíravé chování z doby kolem roku 1949. „Matně si vzpomínám, že jsem ji viděl, jak krátce po smrti mého dědečka – jejího nejstaršího bratra – vešla do babiččina bytu, vzala z obývacího pokoje mramorovou sochu a odešla. Už jsme ji nikdy neviděli.“
