Úřad OSN pro palestinské uprchlíky je pod palbou, v tomto případě jen pomyslnou. Důvodem je otázka, jak moc jsou jeho lidé propojeni s hnutím Hamás a jeho útokem na Izrael. Je to výmysl, smůla, náhoda nebo zákonitost?
Už starověcí lékaři věděli, že stejná látka může být současně lék i jed, záleží na množství, způsobu podání a stavu pacienta. Tak tomu bylo i s pomocí, jíž se dostává palestinským uprchlíkům prostřednictvím UNRWA, úřadu OSN pro palestinské uprchlíky, který působí mimo jiné v Gaze.
Nejdříve americký list New York Times publikoval dokument, podle kterého se asi tucet zaměstnanců agentury údajně podílelo na plánování útoku nebo se účastnilo násilností a únosů civilistů. Důkazem měla být přítomnost jejich telefonů v oblasti v době útoků, případně odeslané zprávy, které je usvědčovaly. Podle dalších informací zaměstnanec agentury ve svém domě skladoval rakety, jiný u sebe věznil jednoho z rukojmí, učitelé škol UNRWA se také měli podílet na bojových akcích nebo veřejně oslavovali násilnosti na izraelských civilistech. Krátce poté deník Wall Street Journal uveřejnil svůj vlastní materiál, podle kterého má přibližně desetina všech zaměstnanců agentury v Gaze vazby na islamistické militantní skupiny, zejména Hamás.
Na tyto informace lze hledět různě, láhev může být, jak známo,napůl prázdná nebo napůl plná. V Gaze žijí dva miliony lidí, UNRWA tam zaměstnává třináct tisíc lidí a mezi Gazany měl přinejmenším před válkou Hamás podporu nejméně desítek procent obyvatel. Zapojení pouhých dvanácti lidí, nebo dokonce i „jen“ desetiprocentní zastoupení hamásníků v řadách agentury, by neměly nikoho překvapit ani rozhořčit, snad by se dalo mluvit o statistické nevyhnutelnosti.
Šéf agentury a její příznivci dávali najevo ten nejupřímnější šok ze zveřejněných zjištění, dotyční provinilci prý byli ihned propuštěni. Potíž je, že nikdo nemohl být doopravdy zaskočen. Agentura se o mimopracovní život svých zaměstnanců vědomě nezajímala. V jejích volených orgánech, třeba učitelských nebo zaměstnaneckých radách („odborech“), Hamás běžně vítězil, a v podstatě měl přímý vliv na chod jednotlivých institucí. Propojení mezi UNRWA a Hamásem je dávno známá věc, jen se o ní nemluvilo moc nahlas, aby se nemusely vyvozovat důsledky. Teď se ale atmosféra změnila.
Palestinský unikát
Pro pochopení dneška je totiž nutné vrátit se do historie. V roce 1948 proběhla první arabsko-izraelská válka, po níž se daly na cestu statisíce lidí, vyhnanců i lidí, kteří se vydali na cestu dobrovolně, běženců arabských i židovských. V té době nic neobvyklého, v Evropě i Asii se zhruba v téže době dobrovolně i nedobrovolně přesouvaly desítky milionů lidí.
Těch, kteří se přihlásili jako uprchlíci „z Palestiny“, bylo kolem 750 tisíc, a skončili buď v okolních státech – Libanonu, Sýrii, Jordánsku a Egyptu – a nebo v Gaze či na Západním břehu. Tyto dvě oblasti v následujícím dvacetiletí tak jako tak ovládal právě Egypt, respektive Jordánsko.
OSN tehdy rychle přišla na pomoc i Arabům z Palestiny. Nejdříve pod hlavičkou narychlo založené UNRPR, „pomoci pro uprchlíky z Palestiny“. Jejím smyslem byla podle tehdejší formulace rychlá pomoc, repatriace ale také „přesídlení a hospodářská a společenská rehabilitace uprchlíků“. Ještě na konci roku 1949 vznikla nástupnická agentura pod známou zkratkou UNRWA. V té chvíli se rodí problém, jehož důsledky tehdy nikdo nedohlédl.
Nová instituce byla vybavena řadou zvláštností. Například byla (a stále je) přímo podřízena Valnému shromáždění. Není financována z rozpočtu OSN, ale převážně z darů, tedy relativně nejistě. (Typicky darů západních států, nikoli států arabských nebo islámských, v minulosti také ne komunistických). A také je to jedna ze dvou agentur OSN pro pomoc uprchlíků. UNHCR slouží všem uprchlíkům na světě (podle jejích statistik je momentálně 108 milionů lidí násilně vyhnáno z domova). A pak je tu UNRWA, jež je zřízena pouze pro arabské uprchlíky z Palestiny. Pro židovské uprchlíky do Izraele, včetně těch, kteří přišli nebo byli vyhnáni z arabských zemí, žádná agentura OSN nevznikla.
Předevšim ale UNRWA funguje jinak, než bychom u agentury pro pomoc uprchlíkům čekali. Uprchlíci odmítali – alespoň se to tvrdilo – zakořenit v nových vlastech. To bylo trochu paradoxní u těch, kdo skončili v Gaze nebo na Západním břehu, což je, jak se v jiných případech tvrdí, také Palestina. „Palestinu“, jak ji chápou dnes, vlastně nikdy neopustili, i když rodnou ves, dům, nebo zdroj obživy mnohdy ano.
Odpor usídlování příchozích v každém případě kladly nové vlasti, které by v tom viděly přiznání práva Izraele na existenci. Každý z arabských států zvolil svou politiku různě odstupňované diskriminace, pouze Jordánsko přiznalo bratrům z Palestiny občanství, i když omezovalo jejich možnost získat některá státní zaměstnání. Statisíce běženců zůstaly ve stanových táborech, které se postupně změnily v kamenná či betonová města. Lidé měli být připraveni jednou – co nejdříve – zase vstát a vrátit se do svých původních domovů, až Izrael tím nebo oním způsobem zmizí. Prý už brzy. Bez návratu není spravedlnost. A žádné obnovení arabské hrdosti. Úkolem je vytrvat a bojovat, nikoli budovat a a za tím úřelem se organizovat.
O jejich obživu, ošacení, ošetření a posléze také vzdělávání se starala právě UNRWA. Z agentury, která měla původně umožnit obnovení normálního života, jak je u všech podobných organizací obvyklé a logické, se stala instituce, která mu naopak začala aktivně bránit. Během desítek let vybudovala organizaci, která na Blízkém východě v několika zemích zaměstnávala desítky tisíc lidí, většinou Palestinců, ale také spravuje styčné úřady v New Yorku, Washingtonu, Bruselu a Káhiře. Na počátku UNRWA bylo v jejích řadách bylo mnoho zdatných organizátorů se zkušenostmi z USA 30. let a tehdejšího Nového údělu. Ti položili základ pro jakýsi „mezinárodní sociální stát“ určený pro etnicky vymezenou skupinu lidí. Provozují stovky škol a poliklinik. dbá i na zvláštní potřeby vdov, rozvedených nebo rodin s nemocným živitelem – jde péči, jaká se obyvatelům chudších arabských zemí obvykle nedostává.
Postupem času se objevily i další činnosti, například stavba ubytovacích zařízení nebo „mikrobankovnictví“, které pomáhá s rozjezdem malého podnikání nebo. V jistém ohledu jde o pozoruhodné dílo. Roční rozpočet UNRWA je nyní více než miliarda dolarů. To mimo jiné vedlo k situaci, že na postupném odumírání smyslu UNRWA nemá nikdo zájem – její šéfové, arabské vlády, lokální aparát, a samozřejmě ani příjemci pomoci.
Kdo je vlastně uprchlík
K tomuto posunu došlo i díky postupné proměně cílů agentury i definice toho, kdo je „uprchlík“. Postupně se status uprchlictví v dokumentech UNRWA rozšířil i na děti uprchlíků, až v roce 1982 bylo rozhodnuto, že status uprchlictví se bude dědit i v dalších generacích. A tak zatímco v roce 1950 bylo v péči agentury 750 tisíc lidí, nyní se počet „uprchlíků“ a potenciálních beneficientů blíží k šesti milionům! Naprostá většina nikam neuprchla, a pokud ano, ne z území Izraele.
Zajímavé je srovnání s definicí uprchlíka podle UNHCR, tedy agentury OSN pro všechny ostatní uprchlíky na světě. Podle ní je uprchlík ten, kdo „z odůvodněných obav z pronásledování kvůli rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politického přesvědčení nachází mimo zemi, jejíž je státním příslušníkem, a nemůže nebo nechce z důvodu těchto obav využít ochrany této země”. To je z logiky věci velmi dočasná situace.
UNRWA do své definice uprchlíka zahrnuje dokonce i ty, kteří už získali občanství jiné země. Lze tedy být jordánským rodákem, jordánským občanem, ale současně i Palestincem a (palestinským) uprchlíkem. OSN ani UNRWA nikdy nevyvíjely tlak na hostitelské země, aby integraci umožnily, čímž dále konzervovaly tento stav.
Pro samotné Palestince jde o velmi spornou výhodu, protože je příval dobročinnosti uvrhl do zvláštní situace. Nemají mnoho důvodů se vymanit ze své ekonomické závislosti na strukturách UNRWA, což je vlastně zvláštní varianta „ropné choroby“, kterou jinak trpí hlavně obyvatelé bohatých států Arabského poloostrova. Proč něco budovat, když to neustále někdo platí? Proč vytvářet občanskou společnost, když věci přicházejí shora a zdaleka?
Jenže je tu ještě druhá stránka věci. Lidé, kteří se dnes chápou jako „Palestinci v exilu“, zůstali uvězněni v sebedefinici věčné oběti, a také věčného věřitele světa, hlavně toho západního. To on, vedle sionistů, přece způsobil jejich neradostný úděl. Zacelení ran jako kdyby mohlo přijít teprve s „návratem“, i kdyby to mělo být jen pár kilometrů z Gazy do Ašdodu nebo Aškelonu. A návrat, to je zrušení Izraele, tak se to učí ve školách i doma. Na vytvoření, trvání a prohlubování tohoto problému má UNRWA klíčový podíl.
Problémy na obzoru
Problémy kolem agentury se vršily už mnoho spíše desetiletí. Týkaly se například učebnic, které se používají ve školách UNRWA. Západní státy, jako je Kanada a Austrálie, si nakonec začaly vynucovat změny i za cenu pozastavení příspěvků. Jenže stále se objevovaly zprávy, podle které jsou děti tak jako tak vychovávány nikoli v duchu míru a koncepce „dva státy pro dva národy“, ale mučednictví a oslavy násilného boje.
Hamás si také dokázal prosadit věci, se kterými představitelé UNRWA před kamerami západních stanic s odvoláváním na „hodnoty organizace“ teatrálně nesouhlasili, například oddělené vychovávání chlapců a dívek. Prostě někdo na společné letní tábory zaútočil zápalnými lahvemi a bylo vystaráno.
Poslední léta tak byla pro UNRWA sérií špatných zpráv. Roku 2018 Donald Trump zrušil americký příspěvek pro agenturu s tím, že její smysl je zvrácený a američtí daňoví poplatníci nemají důvod ji financovat. Bidenova administrativa sice později příspěvky obnovila (předloni 340 milionů dolarů), ale zatížila je řadou podmínek, například zákazem vnášení zbraní do budov agentury. Bez systému kontroly a vynucování zůstalo toto zadání nenaplněno.
Roku 2019 proběhlo vnitřní vyšetřování OSN, které konstatovalo, že agentura je postižená korupcí, nepotismem a sexuálním obtěžováním. Tehdejší švýcarský šéf UNRWA byl také obviněn, že své údajné milence přidělil místo s platem 200 tisíc dolarů, a musel odstoupit. Sami Palestinci často nemají agenturu rádi, vidí, že je zdrojem dobrého života pro její západní aparát s jeho bílými auty, pohodlnými domy a vysokými platy, zatímco oni zůstávají příjemci almužen. Mnozí jsou si vědomi deformací komunitního života, které příliv těchto laciných peněz přináší.
Obrovskou ranou pro reputaci UNRWA samozřejmě znamenalo zdokumentované zapojení jejích budov do systému tunelů, včetně škol, o čemž pracovníci OSN nemohli nevědět, pokud sami nebyli součástí takových záměrů. Dokumentováno je i zneužívání sanitek. Výsledkem bylo, že řada dosavadních západních dárců začala odříkat své příspěvky přinejmenším do doby, než se vše řádně vyšetří. Pro UNRWA to znamená zatím největší problém v jeho historii – letos v prosinci možná oslaví – a nebo neoslaví? – 75 let své existence.
Bratři a bratranci
Mohla ale UNRWA s Hamásem nespolupracovat? Hamás je islamistické hnutí, které má Gazu pod téměř úplnou kontrolou. Je těžké si představit, že by jakákoli „zahraniční“ organizace, navíc nevybavená vlastní ozbrojenou silou, mohla věčně říkat ne na cokoli, o co by Hamásu opravdu šlo. Jiná věc je, zda v ní vůbec působilo mnoho lidí, kteří by nějaký odpor klást chtěli, a zda je možné je tak snadno od sebe oddělit, když přinejmenším někteří její pracovníci jsou obojí – zaměstnanci UNRWA a současně sympatizanty, členy, zaměstnanci, nebo dokonce činovníky Hamásu. UNRWA i Hamás mají obě určitý druh moci a mohou podle potřeb přesouvat odpovědnost jeden na druhého.
Jsou si vlastně trochu podobné. Jsou to dvě největší organizace v Gaze a dva největší zaměstnavatelé. UNRWA, organizačně jen velmi volně závislá na OSN, je vlastně dnes spíš „palestinskou“ organizací s palestinským aparátem, který má své vlastní priority. Použít školu OSN jako štít při ostřelování Izraele je v tomto vidění světa v pořádku, a interní vyšetřování expertů z New Yorku na tom nic nezmění – ale přerušení financování od dárců samozřejmě ano.
K paradoxům situace patří, že zatímco někteří Američané nebo Britové volají po zrušení agentury, která se projevila jako vysoce problematická, z Izraele se takové volání neozývá, nebo jen navenek. Izraelci potřebují uvnitř Gazy s někým spolupracovat, a UNRWA sice funguje zvráceně, je zkorumpovaná a jde Hamásu na ruku, ale přece jen funguje. Zejména teď, kdy se Jeruzalém potřebuje ukázat jako ten, kdo „zabraňuje genocidě“ (jak po něm žádá Mezinárodní soudní dvů v Haagu), bude chtít mít na druhé straně nějakého partnera pro distribuci pomoci. Když Trump rozhodl o zrušení příspěvku na UNRWA, izraelská vláda proti tomu údajně skrytě lobovala, a poté se podílela na přesvědčení Berlína, aby americké závazky převzal. Někteří Izraelci to přirovnávají ke schizofrennímu postavení Jeruzaléma vůči katarským penězům, které Netanjahu umožňoval předávat Hamásu v Gaze – tedy pomoci od nepřátel Izraele k ještě větším nepřátelům Izraele. To vše v iluzi, že si tím kupuje klid.
Dobrý pocit si příspěvky pro UNRWA kupovaly i západní státy, aniž by chtěly přemýšlet o tom, co jejich peníze způsobují. Ukázalo se, že problém není v tom, že se peníze rozpouštěly bez užitku, ale spíš že v nějakém smyslu škodily.
Nejasno na obzoru
Na obranu UNRWA, případně jejího financování, okamžitě vystoupily nejrůznější hlasy, od generálního tajemníka OSN Antonia Guterrese, který slíbil „přísné vyšetřování“, přes šéfa diplomacie EU Josepa Borella, jenž maloval budoucnost bez agentury v temných barvách, až po vlády Španělska a Norska, které okamžitě po výpadku dotací od ostatních zvýšily své příspěvky. Pravděpodobně jako šťouchanec vůči Izraeli. Norský levicový poslanec Åsmund Grøver Aukrust dokonce navrhl Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Nobelovu cenu za mír, asi opět jako vzdorné politické gesto. Učinil tak s vědomím, že lidé placení (a vzdělaní ve školách) UNRWA se podíleli na krutostech 7. října.
Tento den je zásadním dělítkem pro mnohé, i pro tuto organizaci. Dárci budou pravděpodobně chtít najít nějaký nový způsob fungování agentury, například zapojení „rozumnější“ UNHCR, a postupné vybudování zcela nových struktur – i když i oni narazí na stejný problém jako Izraelci v politické oblasti, totiž otázku, zda lze něco v Gaze budovat bez účasti lidí, kteří byli dříve nějak spojeni s Hamásem.
Především ale bude potřeba změnit přístup k celé věci. Tedy po vzoru UNHCR začít pracovat na odlišném cíli pomoci. Tedy začít Palestincům říkat to, co ve školách UNRWA zatím neslyšeli: vaše budoucnost neleží ve zničení Izraele a „návratu“ domů. Vaše doma je tam, kde jste se narodili. Tam budujte své komunity a svou vlast, zapomeňte na mučednictví.
Na tom všem se musejí podílet Palestinci, ostatní Arabové, dárci ze Západu, i samotní Izraelci. Pro všechny je 7. říjen poučením, že problémy dědičných uprchlíků se nedají vykoupit, vymlčet ani vysedět.
Jan Fingerland, komentátor ČRo
