‘Let There Be Light’ Feels More Urgent Than Ever By Abigail Pogreb in September 2024
Abigail Pogrebin (narozena 17. května 1965) je americká spisovatelka, novinářka, moderátorka podcastu pro časopis Tablet a bývalá ředitelka židovské informační kampaně Michaela Bloomberga pro prezidentskou kampaň 2020.
Pokaždé, když si vzpomenu na to, že Hamás zahájil svůj masakr na svátek Simchat Tóra, jsem zdrcena. Je zřejmé, že není možné pochopit barbarství, které se děje v jakoukoli dobu. Ale je mimořádně otřesné, že k masakru došlo v den každoroční oslavy příběhu židovského národa.
Blíží se první bolestné výročí, a tak se vracím k tomu, co jsem se o Simchat Tóře dozvěděla v roce 2017 během výzkumu pro knihu Můj židovský rok, která se ponořila hluboko do židovského kalendáře.
Simchat Tóra – doslova „radost z Tóry“ – je v podstatě oslava zásadního příběhu našeho lidu, o civilizaci nemluvě. Připomíná dokončení poslední kapitoly Deuteronomia a začátek první kapitoly Genesis. Ve čtení první knihy, jakmile dočteme poslední, je silná symbolika: nový začátek, nepřerušené pokračování, radost z převyprávění.
Ale 7. října 2023 došlo místo opětovného začátku k zastavení. Místo pokračování došlo k ukončení. Místo oslavy nářek. Pro zoufalé rodiny, jejichž milovaní byli zavražděni nebo uneseni, se příběh zastavil.
A přesto židovský národ nikdy nenechal nepřítele, aby byl autorem naší poslední kapitoly. Tóra je jeho vlastní pohonnou hmotou a motorem. Vždy pokračujeme dál.
Tento svátek bude nyní nepochybně navždy zakotven jako rituál vzdoru. Vracíme se ke knize Genesis, ať se děje, co se děje: „Bůh řekl: ‚Budiž světlo‘; a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy“ (Genesis 1,3-4).
„Ať je světlo.“ Nenapadá mě pro toto výročí neohroženější a dojemnější prohlášení. Bez ohledu na to, jak zlovolně se někdo snaží židovský příběh přetrhat, my ho píšeme dál.
„Bůh oddělil světlo od tmy.“ To je náš posvátný úkol každý den od 7. října loňského roku, kdy jsme se snažili najít uprostřed úzkosti trochu optimismu. Tolik lidí zrcadlí Boží jednání – dobrovolnou prací, dary, podporou těch, kteří ztratili rodinu, a těch, kteří bojují za přežití a legitimitu Izraele.
Právě tato houževnatost mě přivádí zpět k prvenství samotné Tóry. Nejen v každé generaci, ale zejména v této chvíli. I když Simchat Tóra nyní nese nesmyvatelné krvavé skvrny, mandát vrátit se k našemu základnímu textu mi připadá naléhavější než kdy jindy.
Je to zcela náhodou, že na podzim vychází moje nová kniha It Takes Two to Torah (Na Tóru jsou potřeba dva), jejíž spoluautor je rabín Dov Linzer a která je založena na dvou letech rozhovorů, během nichž jsme diskutovali a polemizovali o každé paraše z Pěti knih Mojžíšových.
Naší neustálou disciplínou bylo porovnávat verše týdne s fakty našeho světa, a to navzdory hlubokým rozdílům v židovských obřadech a názorech. Dov je moderní ortodoxní žid a já se považuji za věřícího žida, i když se neřídím přísným židovským zákonem. Přesto nás naše vzájemná upřímnost a respekt udržovaly v rozhovoru.
Naše dialogy jsme s Dovem vedli zpočátku jako podcast Tabletu v letech 2018 až 2020, v období zahrnujícím americké otřesy kvůli imigraci, globální pandemii a poté i vraždu George Floyda.
Zpětně vidím, jak zastaralé se zdají být některé naše předpoklady – například to, jak mylně jsme charakterizovali bezpečnost Židů a přijetí Izraele ve světě.
Každá promluva Tóry je nevyhnutelně poplatná své době a slepá vůči budoucnosti. Každý verš je však také výzvou – ptát se, co od nás náš základní text vyžaduje nyní a čemu nás učí.
Jak letos číst o Amálekovi bez ozvěn toho, jak bylo toto jméno vzýváno po 7. říjnu? Jak máme číst 3. Mojžíšovu 19,16 – „Nestůj stranou při krvi svého bližního“ – aniž bychom mysleli na naše padlé vojáky, zajatce a stovky lidí podřezaných na hudebním festivalu Nova? Jak máme číst 3. Mojžíšovu 19,34 – „Cizinci, kteří u vás bydlí, budou pro vás jako vaši občané“ – aniž bychom se zabývali soužitím s Palestinci?
Za všemi těmito náročnými otázkami, které Tóra klade, stojí jedna velká, zastřešující myšlenka: Přežití znamená návrat ke stejnému příběhu. Naše kniha přežije každého nepřítele.
V roce 1965 Elie Wiesel, který přežil holocaust a je autorem knihy Noc, napsal pro noviny Jidiš Forward (Forverts) o návštěvě Ruska na svátek Simchat Tóra a o tom, jak sledoval mladé sovětské Židy, jak navzdory hrozbě KGB veřejně tančí.
Wiesel napsal: „Židovská mládež odmítá zdědit teror svých starších….. Ať jejich utlačovatelé vybuchnou hněvem. Odmítají, aby byli okradeni o své židovství a aby byl zničen jejich každoroční jontef pod širým nebem“.
Na letošní Simchat Tóře se nenecháme „okrást“ o své židovství. Přečteme si konec Devarim (Deuteronomium), kde je Mojžíšova dramatická smrt, a hned poté otevřeme Berešit (Genesis) se stvořením a oddělením noci od dne. Budeme tančit se svitky a trvat na světle.
