Gatestone Institute, Writers and Careless Use of Words by Amir Taheri
„Promyslete si to dvakrát! Ne, přemýšlej raději třikrát, než napíšeš slovo na papír!“ Takto radil svým žákům v minulém století velký perský básník Muhammad Iqbal, syn Indie. „Při používání slov se řiďte opatrností.“
Tato myšlenka našla odezvu ve spisech Sayyeda Kazema Assara, íránského teologického učence. Napsal: „Sedl jsem si, abych položil pero na papír, a slova se přetahují o existenci. Ale vím, které z nich mám vpustit dovnitř a co které z nich udělá? “
Nazval to Abrahámovým okamžikem, kdy byl prorok s nožem v ruce připraven obětovat svého syna, ale přesto si nebyl jistý, zda dělá správnou věc. Nezabrání mu nečekaná událost v tom, aby udělal to, co se nedá vzít zpět?
Dánský filozof Søren Kierkegaard měl podobný pocit, který nazval úzkostí, z myšlenek a slov, která, jakmile dostanou život, mohou jít kamkoli a udělat cokoli, někdy nahradit původní záměr.
Napsal: „Lidé požadují svobodu slova, aby si vynahradili svobodu myšlení, kterou zřídkakdy používají.“
Dopis, který zveřejnilo 1001 spisovatelů z více než 30 zemí a který vyzývá ke kulturnímu bojkotu Izraele v rámci solidarity s „palestinskou věcí“, mi připomněl Iqbalovu „opatrnost“, Assárovu „nečekanou událost“ a Kierkegaardovu úzkost.
Poté, co ctihodní spisovatelé odhodili opatrnost do větru, udělali nejméně čtyři věci, které se od lidí z literatury neočekávají.
Tou první bylo uvržení klatby na nakladatele, knižní kluby, kulturní sdružení, umělecké festivaly a nevyhnutelně i na stovky či možná tisíce spisovatelů, básníků, skladatelů, cineastů, dramatiků, malířů a dalších umělců s nimi spojených, a to jen proto, že jsou náhodou Izraelci.
Sally Rooney, irská spisovatelka, která dopis podepsala, šla ještě dál a uvedla, že nedovolí, aby její romány byly překládány do hebrejštiny. Francouzská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxová, rovněž signatářka dopisu, vysvětlila svůj krok jako odpor vůči „institucím, které nikdy neuznaly nepochybná práva palestinského lidu“, aniž by uvedla, jaká tato práva jsou a proč jsou nepochybná, nebo zda zahrnují i nájezdy, jako byl ten ze 7. října 2023.
Druhým krokem, který se od literátů, a to dokonce včetně těch méně známých na okraji, neočekává, je hlásání plošné cenzury na základě viny z příslušnosti k nějaké skupině.
Jinými slovy, pokud nesouhlasíme s tím, co dělá izraelská vláda, máme právo, ne-li povinnost, pokusit se vyřadit izraelské básníky, spisovatele a umělce ze světového trhu.
Je to o to překvapivější, že většina signatářů pochází ze „západního světa“, kde je odmítání kolektivní viny základním právním principem.
Za třetí, spisovatel vždy poskytne i postavě, která se mu nejvíce nelíbí, možnost se vyjádřit, než na ni bude uvaleno razítko konečného rozsudku vypovězení. Shakespeare nechává Jaga, aby se vyjádřil, ačkoli je jasné, že tohoto padoucha nemá rád. Dostojevskij zřejmě nebyl obdivovatelem Smerďakova v Bratrech Karamazových a pochybuji, že Charles Dickens měl rád Harolda Skimpola v jeho Ponurém domě. Ale obě tyto nesympatické postavy měly své slovo na dvoře literatury, který se liší od dvora stranické politiky.
Ve Ferdowsiho Knize králů (Šahname) není ani proradný Garsivaz nikdy zkarikován ze své lidskosti.
A konečně, spisovatel by neměl házet svými slovy tak kavalírsky, jak to dělají někteří politici. Slova jako „genocida“ a „apartheid“ jsou slovní granáty. To, že několik Izraelců označí útok ze 7. října za „genocidu“ nebo nový „holocaust“ proti Židům, neopravňuje k tomu, aby to házeli zpět na všechny Izraelce.
Pokud jde o „apartheid“, Izrael skutečně postavil zdi, aby zajistil fyzické oddělení od zapřisáhlých nepřátel. Ale stavba zdí, kterou nyní provádějí Spojené státy, Turecko, Írán, Maďarsko, Polsko a Estonsko, se nerovná apartheidu. V každém případě, zatímco Izraelci stavěli zdi, aby udrželi Hamás stranou, Hamás stavěl tunely, aby je mohl navštívit.
Spisovatel by se neměl snižovat na úroveň ideologa, natož propagandisty za pár drobných, a to ani v případě “nejušlechtilejších cílů”.
Palestinská věc je možná ušlechtilá. Tak nám jako spisovatel ukažte, jaká je a proč je ušlechtilá. Spisovatel není stroj na nálepkování ani na ukazování ctností.
V šedesátých letech jsme jako studentští aktivisté v Londýně a Paříži několikrát sháněli podpisy tehdy módních francouzských intelektuálů pod naše mladistvé petice týkající se řady tehdy módních „ušlechtilých kauz“.
Jean-Paul Sartre vždy podepsal, aniž by naše petice četl. Stačilo, že jsme bojovali za „ušlechtilou věc“. Naproti tomu Raymond Aaron nás posílal do háje s tím, že než ho požádáme o koupi lístku, musíme „věc“ pořádně pochopit.
Jen málo z 1001 signatářů má přímou zkušenost se svědectvím palestinské tragédie. Jedním z těch, kteří ji mají, je afroamerická spisovatelka Alice Walker, která tvrdí, že navštívila palestinské uprchlické tábory a byla dojata, stejně jako bývalý předseda britské Labour Party Jeremy Corbyn, další obchodník s “kauzou”, který navštívil Gazu před útokem ze 7. října a dithyrambicky vyprávěl o tom, jak palestinští uprchlíci v táborech budují ekonomiku a vytvářejí kulturní sféru.
Walker ani Corbyn se však nezajímali o to, proč je tolik Palestinců v Gaze stále v uprchlických táborech, ačkoli Hamás v Gaze vládne již více než deset let po izraelském stažení.
Obecněji řečeno, ani oni, ani 1001 autorů se nikdy nezamýšleli nad tím, proč od druhé světové války svět absorboval miliony uprchlíků z více než 40 zemí a zároveň držel čtyři generace Palestinců v uprchlických táborech, čímž vynalezl uprchlictví jako dědičnou kariéru. Stejně tak si nekladli otázku, proč se miliony Palestinců skutečně zabydlely po celém světě, ale ne v Gaze, na Západním břehu Jordánu a v arabských státech.
Poslové ctnosti neprokazují Palestincům žádnou službu, když využívají a zneužívají jejich nepochybné utrpení k ventilování historické, kulturní a pseudonáboženské nenávisti vůči Židům.
Pokud chtějí Palestince upřímně podpořit, měli by vyzvat k přeměně „kauzy“, která v podání Hamásu znamená zničení Izraele – kauzy, která už osm desetiletí přináší jen zármutek -, na „projekt“, jehož cílem je vytvořit pro Palestince lepší budoucnost mimo věčné uprchlické tábory.
Amir Taheri byl v letech 1972-1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Pracoval v nesčetných vydavatelstvích nebo pro ně psal, vydal jedenáct knih a od roku 1987 je sloupkařem listu Asharq Al-Awsat. Je předsedou organizace Gatestone Europe.
Tento článek původně vyšel v Asharq Al-Awsat a s laskavým svolením autora je přetištěn s některými změnami.
