Přinášíme Vám překlad článku ze serveru The Jeruzalem Post „Gazan who escaped to Israel, converted to Judaism shares his story“. Jde o svědectví zevnitř, z Gazy, o tom, jak tamní lidé přemýšlí, jak vychovávají své děti. Vše je neseno nenávistí k Židům, k Izraeli, výchovou k násilí apod. Jak říká Šachar, v Gaze už není mnoho mírumilovných lidí.
„V Gaze nejsou žádní občané, kteří by se stavěli proti Hamásu. Pokud to bude nutné, budou vraždit Židy, křesťany, a dokonce i muslimy,“ řekl 46letý Dor Šachar v rozhovoru pro Maariv. Narodil se v Chán Júnisu v pásmu Gazy jako Ayman Abu Suboh, utekl do Izraele, konvertoval a nyní žije v Rišon LeZionu.
Podle Šachara „jsou v Gaze napojeni na organizace jako Hamás, Islámský džihád, Fatah, Lidová fronta pro osvobození Palestiny [PFLP] a další. Všechny tyto organizace podporují zabíjení Židů. Některé z těchto organizací pronikly do pásma Gazy. Jedná se o náboženskou válku, chtějí ovládnout celý svět“.
Jako dítě se Šachar naučil, že Židé jsou vrazi, kteří zabrali zemi jeho předků, a že je třeba proti nim bojovat. „Vzpomínám si, jak se k nám jednou izraelští vojáci přidali na fotbalovém zápase. Bylo mi možná šest let“ vzpomíná. „Po zápase si mě jeden voják zavolal, dal mi něco do ruky a zavřel mi ji. Po několika vteřinách jsem ruku otevřel a uviděl jsem bonbón. Otevřel jsem ho a byl dobrý. Vzal jsem si obal domů a ukázal ho otci, protože jsem chtěl, aby mi takové bonbony koupil. Otec se mě zeptal, kde jsem ten obal vzal, a já mu řekl, že jsem ho dostal od Židů, od vojáků. Vstal a ve vzteku mě varoval, abych si od nich příště nic nebral, protože by to vojáci mohli otrávit.“
Vzdělávání v Gaze bylo zaměřeno na mučednictví, ne na životní dovednosti.
Šachar vzpomíná, že když mu bylo sedm let, měl ve škole nového učitele, který mu řekl, že ten den bude zvláštní hodina. Šachar byl šťastný, protože si myslel, že je učitel bude učit, aby se stali lékaři. Učitel však začal mluvit a řekl, že Židé jsou vrazi dětí, mužů, žen a starců. Řekl: „Židé zabrali zemi vašeho dědečka a vy za ni budete bojovat, a kdo zemře, bude mučedník a půjde do ráje. Řekl také, že Židé mají tři nohy.“
Bylo znepokojující přijímat takovou indoktrinaci v tak mladém věku, zejména od autoritativní osoby.
„Přesně tak. V tu chvíli jsem se necítil dobře. Moje štěstí se změnilo v noční můru a já jsem učiteli řekl, že se necítím dobře. Dal mi facku na tvář a odvedl mě do ředitelny. Ředitel mě požádal, abych se postavil čelem ke zdi, a dal mi ránu gumovou hadicí, až to pálilo. Požadoval, aby se mnou do školy přišel otec. Druhý den přišel otec se mnou do školy a šel do ředitelny. Otec mi poté vynadal a řekl mi, že musím zabíjet Židy.“
Je možné, že byl váš otec ovlivněn ideologií PFLP, která tam v té době působila, nebo skutečně věřil tomu, co ho učili? Změnil váš otec někdy své názory?
„Můj otec pracoval v Izraeli 27 let, a i když byl po celou tu dobu v Izraeli, doma obhajoval vyvražďování Židů. Dokonce i ve školních učebnicích bylo napsáno, že bychom se tak měli chovat, protože Židé vzali Palestincům zemi. Když jsem přišel domů, viděl jsem, že otec pověsil ke stropu provaz a vyhrožoval, že mě oběsí. Také tam zapálil plynový sporák a vyhrožoval, že mě upálí. Moje matka nesměla zasáhnout.“
Navzdory otcovým výhrůžkám se Šachar otcovým požadavkům nepřizpůsobil. „Je to jako v příběhu našeho praotce Abrahama. Při zpětném pohledu je to jako [biblický pokyn Boha Abrahamovi] ‘Lech Lecha’ – ‘Vyjdi ze své rodné země a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu’. Cítím se jako posel židovského národa. Mým posláním je varovat Židy před nebezpečím. Všichni jsme na tomto světě posly.“
Návrat do Gazy
V jedenácti letech se Šachar setkal s Izraelci, když bez vědomí rodičů nastoupil do autobusu do Izraele. „Byl jsem zvědavý na ty třínohé Židy. Přijel jsem v půl sedmé ráno a uviděl jsem pár, který se procházel v Rišon LeZionu. Prošli kolem mě a já se pozorně díval a hledal jejich třetí nohu,“ vyprávěl. „K večeru jsem se vrátil domů a uviděl svého otce. Bylo to zvláštní, protože se měl vrátit ve čtvrtek. Zeptal se mě, kde jsem byl, a já mu řekl, že u ovcí. Řekl mi: Nelži! Ale nepotrestal mě, jen mi řekl, abych šel spát. Věděl, že jsem byl v Izraeli, protože mu to řekli lidé v autobuse, ti, kteří ho znali. Druhý den mě vzal s sebou na stavbu, kde pracoval. Dovolil mi připravovat beton a nosit ho v kbelících na velkou vzdálenost. Bylo to velmi těžké, ale jemu to nevadilo“.
Když bylo Šacharovi 12 let, vzal ho otec s sebou pracovat na stavbu. Když mu bylo 13 let, utekl z domova a do Pásma Gazy se vrátil až v 19 a půl letech. Našel si práci jako hlídač na stavbě v Rišon LeZionu, kde se seznámil s Nissimem, který se později stal jeho adoptivním otcem. Šachar má ještě jednu adoptivní rodinu, Guru a Amiru Tzabarovy, a s oběma rodinami je v kontaktu.
O Nissimovi řekl: „Je to anděl. Pro mě je to můj otec. Lidé jako on se nenajdou. Proto jsem řekl, že všichni jsme poslové, a pokud jde o mě, Bůh mi poslal anděla. Později mě on a jeho žena naučili číst a psát hebrejsky, naučili mě milovat.“ A tak jsem se rozhodl, že budu milovat.
Poté ho Nissim pozval, aby s ním a jeho rodinou slavil pesachový seder, a Šachar se rozhodl stát se Židem. „Řekl jsem mu, že chci být Židem.“ Řekl: „Počkej, co jsi říkal?“ a já jsem ta slova zopakoval. Byl překvapen tím, co mi vyšlo z úst. Řekl mi, že kdo je Žid, zůstane Židem, kdo je muslim, zůstane muslimem, a kdo je křesťan, zůstane křesťanem, ale já to nepřijal.
„Nissim pochopil mé záměry a domluvil mi schůzku s rabinátem. Rabín souhlasil s mou konverzí, ale požadoval zvláštní dopis od rodiny, protože jsem byl nezletilý. Vysvětlil jsem mu, že s rodinou nemám žádný kontakt, a kdybych je o takový dopis požádal, zabili by mě. Poradil mi, abych počkal, až mi bude 18 let. Byl jsem zklamaný. O rok později, když mi bylo sedmnáct, zavraždil Palestinec v Bat Jamu [v roce 1992] dívku jménem Helena Rappová, což šokovalo celou zemi. Vláda se rozhodla všechny Araby vyhostit, aby nedošlo k pomstě. Pokaždé, když jsem viděl policii, utíkal jsem pryč. Po třech nebo čtyřech měsících se vláda rozhodla přivést pracovníky starší 40 let, což znamenalo, že jsem se stal ilegálním pracovníkem.“
„V osmnácti letech jsem šel za rabínem na rabinát, řekl jsem mu, že je mi osmnáct, a požádal jsem ho, aby mě obrátil. Řekl, že kvůli bezpečnostní situaci potřebuji zvláštní povolení od státu, abych mohl zůstat. Vrátil jsem se a žil na stavbě. Jednoho dne mě tam zastavila policejní hlídka a zatkla mě. Utekl jsem nahý, protože jsem se právě sprchoval. Když se mě ptali, proč jsem utekl, řekl jsem jim, že jsem se bál. Řekl jsem jim, že chci být Žid. Odvedli mě zpátky na staveniště a řekli mi, abych tam zůstal. Dali mi své telefonní číslo a řekli mi, že pokud uvidím nelegální Araby, mám je nahlásit, a já souhlasil. Zdůraznili mi, že kdyby přijel další policista, mám mu říct, že jsem z Kafr Qasimu, protože oni to mají povolené [protože tato obec není v Judeji a Samaří, ale v rámci Zelené linie].“
Pak se ale plány zvrtly, jak vypráví Šachar. „V devatenácti a půl letech jsem si na stavbě poranil nohu a odvezli mě do nemocnice. Neměl jsem žádné pojištění a policie vyšetřovala, odkud jsem. Nemocnice požadovala za ošetření vysokou částku a já jsem požádal dodavatele, který mě zaměstnával, aby zaplatil alespoň část částky, a on nakonec souhlasil. Požádal mě o adresu a po 40 vteřinách mi zavolal, že si pro peníze přijde dolů. Sešel jsem dolů a asi čtyři nebo pět policistů se ke mně chtělo přiblížit a zastavili mě. Řekl jsem jim, že jsem z Kafr Qasimu. Přesto mě odvedli ke čtyřhodinovému výslechu a já je požádal, aby kontaktovali mé manipulační důstojníky, a oni řekli, že mě vůbec neznají. Odvedli mě k soudu a tam jsem řekl, že chci konvertovat a že jsem v zemi už sedm let. Soudce mě odsoudil k 45 dnům vězení a dalšímu podmíněnému trestu na deset měsíců a tři roky. U soudu byli palestinští Arabové, kteří čekali na soud, a ti slyšeli všechno, co jsem řekl, a přesně věděli, co se mnou udělají. Odvedli mě do věznice v Beeršebě, do křídla arabských vězňů s rukama od krve, a zbili mě. Pak mě vězni zavřeli do židovské cely.“
„Po 45 dnech mě deportovali na přechod Erez. Umístili mě do malé cely a vzpomínám si, že do cely celou dobu chodil muž, v jehož očích jsem viděl vraha. Poté mě odvezli k výslechu do pásma Gazy a ptali se mě, co jsem dělal za těch sedm let v zemi, a já jim řekl, že jsem byl dozorce. Pověsili mě hlavou dolů, řezali mě, kopali do mě, stříkali na mě horkou a studenou vodu a pak mě zase položili a ptali se, co jsem udělal“.
Tohle trvalo půl roku. „Nakonec mě odvezli k jedné rodině v Chán Júnisu. Celý měsíc jsem se potuloval po Chán Júnisu, hladový a ve stejném oblečení. Vcházel jsem do domů a kradl jídlo: chleba, cibuli, rajčata, cokoli, co tam bylo. Pracoval jsem v Gaze, našetřil nějaké peníze a zase odtamtud utekl. Odjel jsem do Egypta, z Egypta do Turecka a odtud jsem s pasem Palestinské samosprávy dorazil do Izraele. Policie mě chytila a odvezla zpátky na přechod Erez. Naštěstí mě policisté pustili kousek před přechodem, takže jsem utekl, vzal si taxi a vrátil se do Rišon LeZionu. Byl to pro mě zázrak“, řekl.
Na otázku, zda začínal znovu na stejném místě, Šachar odpověděl, že tentokrát to bylo jiné. „Začal jsem pracovat jako ochranka v Rišon LeZionu, v nákupním centru. Po dvou měsících došlo k vloupání do skladů, kde jsem pracoval, a já jsem vloupání nahlásil. Policie mě pochválila a chtěla, abych vypovídal. Vyšetřovatelka mě pochválila a řekla, že jsem dobrý občan, ale také řekla, abych byl zadržen a spoután. Druhý den mě odvedli k soudu. Soudce mě požádal, abych promluvil, a tak jsem vstal, promluvil a rozplakal se. Vyslechl mě; řekl jsem mu všechno, od dětství až do toho dne. Propustil mě na kauci mého adoptivního otce“.
Po sedmi letech dostal souhlas ke studiu judaismu a konverzi a studoval v ješivě. „Po deseti měsících mě poslali ke zkoušce a já jsem nedokázal na všechno odpovědět. Rabín mi řekl, že bych měl jít do ješivy Machon Meir [abych se před konverzí více učil], a tak jsem si sbalil kufr a hned jsem tam jel. Studoval jsem u rabína Ouryho Cherkiho a po několika měsících jsem podstoupil závěrečný proces konverze a uspěl jsem.“
Obdržel izraelské identifikační číslo a průkaz. „Poštou mi také přišla žádost o odvod a můj profil v IDF byl 97 [nejvyšší stupeň zdravotní kvalifikace při předodvodových zkouškách v IDF] a byl jsem určen pro výsadkáře. V té době jsem poskytl rozhovor izraelským novinám a ty se mě zeptaly, co bych dělal, kdybych dostal jako voják rozkaz evakuovat osadníky. Odpověděl jsem, že bych odmítl, protože chci pouze chránit hranice země. Na základě toho se rozhodli, že mě do armády nepovolají.“
Na otázku ohledně hebrejského jména, které si vybral, odpověděl: „Dor představuje mír a dobrotu a Šachar znamená ráno.“
Šachar, který o svém životě napsal knihu „Od Chán Júnisu k hoře Sinaj“ a také o něm přednáší, nebyl překvapen mírou krutosti, které bojovníci Hamásu 7. října dosáhli. „Když jsem byl dítě a chodil jsem s matkou na trh, viděl jsem, že stínají hlavy těm, kteří tvrdili, že spolupracovali s Izraelci. Usekávali jim hlavy a ruce, věšeli je na sloupy elektrického vedení a vláčeli je po silnici, zatímco byli připoutáni k autům. Vůbec mě to nepřekvapilo,“ řekl a dodal, že v Gaze není mnoho mírumilovných lidí. „Většina z nich tam už nežije, ale emigrovala do jiných zemí.“
Šachar se svěřil, že si pamatuje, jak mu dědeček v dětství říkával, že až vyroste, „bude muset zabíjet Židy a získat zpět Jaffu, protože je to naše dědictví. Je to záležitost několika generací, které byly takto vychovávány.“
Pokud jde o jeho biologickou rodinu, Šachar vysvětlil, že „kdyby se jim něco stalo, nevadilo by mi to. Moje rodina je tady v Izraeli. Naučili mě milovat místo nenávisti, naučili mě užívat si života a neumírat, nestát se sebevražedným atentátníkem.“ O Palestincích Šachar řekl: „V době mého dětství házeli kameny [na Izraelce], pak přišly dohody z Osla, protože Izrael chtěl s Palestinci mír. Zbraně, které [Palestinci] dostali, se obrátily proti Izraelcům. My jsme se od pásma Gazy odpoutali a od té doby na oplátku trpíme raketami.“
Na otázku, zda je optimistou ohledně budoucnosti izraelsko-palestinských vztahů, Šachar okamžitě odpověděl: „Ne. Jako dítě jsem viděl spoustu násilí a těžko popsatelných scén. Pokud se takto chovali ke svým lidem, můžete přesně pochopit, jak se chovali a budou chovat k Židům.“
