Evron je kibuc v severním Izraeli, kde podle údajů z roku 2021 žije 863 obyvatel. Evron je většinovým vlastníkem společnosti Bermad, světového lídra v navrhování a výrobě hydraulických regulačních ventilů pro zavlažování, stavebnictví, vodní hospodářství a hašení požárů. V tomto kibucu žila Haika Grossman, neobyčejná žena, jejíž příběh vám chceme představit.
Narodila se v Polsku, v Bialystoku, těsně po 1. světové válce, 20. listopadu 1919. Polovinu obyvatel tohoto města tvořili Židé, Haika se narodila jako nejmladší dítě do bohaté rodiny prodchnuté židovskou tradicí a kulturou. Jejím mateřským jazykem byl jidiš a hebrejština, polsky se naučila až ve škole. Vystudovala gymnázium Tarbut, kde vynikala především v humanistických předmětech. „Dostala jsem to nejlepší ze všeho,” uvedla ve svých pamětech, „hezké oblečení, které mi vnutily matka se sestrou a knihy, o které jsem se starala sama.”
Už v jedenácti letech se zapojila do židovského levicově orientovaného mládežnického hnutí Ha-Shomer ha-Za’ir. V tomto hnutí, která existuje dodnes, se spojoval skauting se sionismem a socialismem. Kromě socialistické ideologie a imigrace do Izraele hnutí podporovalo také studium společenských věd, jidiš literatury a folklóru. Haika se v tomto hnutí stala instruktorem a vynikajícím řečníkem.
V roce 1938 byla přijata na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě, ale ke studiu nenastoupila, protože ji hnutí Ha-Shomer ha-Za’ir požádalo, aby zůstala v Polsku. Bylo to poprvé, ale nikoliv naposled, kdy před svými osobními zájmy dala přednost zájmům veřejným.
Po vypuknutí 2. světové války se ve věku pouhých 19 let stala členkou “alternativního vedení” hnutí. Polsko bylo brzy okupováno Německem a Sovětským svazem a Haika dostala znovu povolení vycestovat do Izraele a znovu se na žádost hnutí rozhodla zůstat.
Haika se zapojila do ilegálního odporu a pod falešnou identitou sloužila jako kontaktní osoba mezi Vilnem, Bialystokem a dalšími ghetty. Její elegantní, árijský vzhled ji umožňoval pronikat všemi kontrolami a nástrahami. Využívala svou vynalézavost, odvahu, pevné nervy a neustálou ostražitost.
„Mým pravidlem bylo nedržet se citů. Moje kabelka byla vždy čistá – žádné osobní fotografie, žádné vzpomínky. Nikdy jsem nenapsala ani slovo, nevedla si deník ani poznámky. Všechno bylo přesně promyšleno a plánováno.“
Mezi srpnem 1943 a srpnem 1944 se Haika podílela na vytvoření skupiny šesti žen v Bialystoku, zvané „antifašistický výbor“. Tato skupina udržovala kontakt se sovětskou partyzánskou brigádou, která se skrývala v lese. Vodila k nim Židy, navazovala kontakty s antifašistickými Němci a díky jejich pomoci obstarávala partyzánům zbraně.
Ve své knize „Undergroung Army” Haika popisuje například tuto situaci:
Bez přemýšlení jsem začala prohledávat kapsy. Svou elegantní kabelku se všemi doklady jsem před bitvou zahodil. Najednou – nemohla jsem tomu uvěřit – jsem měla v kapse papír, o kterém jsem nevěděla. Když jsem před několika dny naposledy opouštěla ghetto, dala jsem si ten dokument do kapsy kabátu, protože jsem v tašce nesla nějaká vejce. Měla jsem v úmyslu je ukázat Němcům u brány, abych dokázala, že jsem pašerák potravin, a oni by mi ta vajíčka pouze vzali. Na jiném místě jsem pašoval jiné „zboží” – pistolové náboje, které soudruzi ukradli Němcům.
Papír byl pracovní průkaz pro „textilní průmysl”, ve skutečnosti pro „Combinat 4”, ale to ho zřejmě pro Němce nečinilo neplatným. Zdá se, že jsem působila dojmem ženy polského továrníka. Měla jsem na sobě letní šaty a starý kabát, bosé nohy v sandálech a byla jsem prostě šik.
Bylo mi dovoleno projít. Němci mě zastavovali každých pár kroků. Řetěz se zřejmě utahoval. Rutinně jsem vytáhla průkaz a pomalu se vydala vpřed. Byl jsem u mostu, továrna hučela. Ten den se tam pracovalo, jako by se nic nestalo, bez Židů, kteří nepřišli do práce. Přede mnou bylo ještě několik budov a u každé z nich esesáci kontrolovali doklady. Mohla jsem je obejít, ale nemělo to cenu. Druhá brána, na árijské straně, nebyla daleko. Bylo lepší riskovat u brány než projít ostnatým drátem z boku. Tam nejspíš hlídali pozorněji. Esesák u brány si nebyl jistý, jestli je můj papír platný. Podíval se na něj a pak souhlasně pokýval hlavou. Byla jsem u brány. I tady byla bouda a u ní polský hlídač. Jeho úkolem bylo kontrolovat dělníky, kteří vcházejí a vycházejí. Hlídač mě zastavil.
„Kam jdeš? Není možné opustit továrnu uprostřed práce. To není možné.” Bez řečí jsem ho odstrčila stranou. Ustoupil, ale pokusil se vzdorovat.
„Ticho, blázne,” zašeptala jsem mu. Mlčel; zřejmě pochopil, že tady je něco jinak.
Teď jsem byl na árijské straně Jurowiecké ulice. Jaký zvláštní svět, tichý a zářící. Na rohu stála skupina Němců. Hlasitě se bavili o tom, co se stalo. Židé se bránili, ale teď už bylo zase ticho. Naproti byl železniční násep. Těžké kulomety se přesouvaly někam jinam. Svůj úkol už zřejmě splnily. Po celém náspu stáli vojáci; skutečná fronta. Po celé ulici Poleska byla řada aut, nekonečný pohyb, vojáci přicházeli a odcházeli. Neustále přicházel nový proud záloh, přestože bitva skončila. Jak byla ulice klidná. Čeho se ještě báli? Byla jsem jediný civilista na celé ulici.
Po válce byla Haika oceněna nejvyšším polským vyznamenáním za statečnost: Gruenwaldským křížem.
Pro skončení 2. světové války Haika působila jako vedoucí mládeže. oddělení v Ústředním židovském výboru vytvořeném polskými úřady. Usilovala o sjednocení židovských hnutí a podporovala emigraci do Palestiny.
Sama se do Izraele odstěhovala v roce 1948, v době války za nezávislost. V kibuce Evron se potkala se svým budoucím manželem Meir Orkinem, měli spolu dvě děti, dcery .
Aktivně se účastnila života v kibucu jako učitelka mládeže, sekretářka i při práci v kuchyni. V roce 1950 byla zvolena do čelna místní rady regionu Ga’atonu. Byla to doba přídělového systému, nezaměstnanosti a obrovského úsilí absorbovat masy uprchlíků dočasně ubytovaných ve stanech v tranzitních táborech. Haika se věnovala především záchraně dětí před povodněmi a hladem. Bojovala proti nezaměstnanosti, která způsobovala sociální rozklad uprchlíků žijících v táborech.
V roce 1969 se stala poslankyní Knesetu za stranu Mapam (levicová politická strana). V Knesetu působila od roku 1969 do roku 1980 a znovu v letech 1984–1988. Soustředila se na sociální témata, (péče o zdraví, problematika chudých čtvrtí, pomoc seniorům) a postavení žen. Mezi zákony, které pomohla přijmout, bylo právo na potraty, zákony týkající se rizikové mládeže a zákon proti bití dětí. Prosazovala plnou občanskou rovnoprávnost arabského obyvatelstva.
V roce 1993 byla Haika pozvána, aby zapálila jednu z dvanácti pochodní, které se tradičně zapalují při obřadu u příležitosti Jom ha’atzma’ut (Dne nezávislosti Izraele).
Haika byla čestná a přímá žena, která se nebála otevřeně komunikovat se všemi politiky. Udělala to v případě polského premiéra Myeczyslawa Rakovského za jeho obvinění Židů v době hospodářské krize. Ruskému ministru zahraničí Jevgeniji Primakovovi vynadala za podporu arabského nacionalismu a německým představitelům za odmítání německé odpovědnosti za nacistické činy.
Haika Grossman zemřela v roce 1996 ve věku 76 let.
