Téměř 60 let po osvobození Jeruzaléma Palestinci falšují dějiny města: spojují pojem „válečný zločin“ se Západní zdí, zatajují islámské texty z posledních 1350 let, které potvrzují židovské spojení s Chrámovou horou, snaží se aktualizovat „návrat“ k přibližně 7 000 budovám v západním Jeruzalémě.
Nyní, v Den Jeruzaléma, kdy si připomínáme 57. výročí znovusjednocení svatého města, se neodpustitelné zlehčování pojmu „válečné zločiny“ ze strany Palestinců setkává s další obětí – Západní zdí. Palestinská média nyní recyklují nepravdivé tvrzení, že evakuace obyvatel čtvrti Mughrabi v jihovýchodním cípu jeruzalémského Starého města během šestidenní války, její následná demolice a výstavba náměstí u Západní zdi, které má sloužit k židovským modlitbám na tomto místě, byly závažným porušením válečného práva.
Palestinci tento příběh přenášejí i na mezinárodní scénu a šíří přitom další lži a dezinformace týkající se Západní zdi: „Židé nemají k Západní zdi žádné vazby“; „vymyšlené spojení Židů se Západní zdí je záležitostí maximálně 400-500 let“; „muslimové vlastní výlučná náboženská, historická a právní práva na Západní zeď, která je součástí Al-Aksy“ (Mahmúd Abbás). Palestinská samospráva (PA) zašla ještě o krok dál, když zveřejnila, že neexistuje žádný doložený záznam o tom, že by Židé kdykoli označili Západní zeď za místo pro rituální bohoslužby, učinili tak až po Balfourově deklaraci v roce 1917, a při jiné příležitosti dokonce oznámila, že na židovském modlitebním náměstí bude přestavěna čtvrť Mughrabi.
Palestinci v podstatě převracejí dějiny naruby, falšují je a přepisují. Pokud je tomu tak, pak je třeba v palestinském kompendiu lží a nepravd udělat určitý pořádek a vše objasnit:
- Západní zeď se skutečně stala hlavním modlitebním místem Židů až v roce 1546 po zemětřesení, které v tomto roce otřáslo Jeruzalémem. Zemětřesení způsobilo zřícení budov přiléhajících k Západní zdi v oblasti, kterou dnes známe jako modlitební náměstí. To umožnilo Turkům vyhovět žádosti Židů a přidělit jim k modlitbám mimořádně úzkou uličku. Na rozdíl od posměšných poznámek těch, kteří se snaží popřít význam Západní zdi pro Židy, však nejde o vynález starý jen několik set let. Historická svědectví ukazují, že od chvíle, kdy muslimové dobyli zemi a umožnili Židům návrat do Jeruzaléma, tedy před tisícem let nebo ještě déle (poté, co je křesťané z města vyhnali), se modlili podél Západní zdi, jejíž velká část byla na rozdíl od dnešní doby prosta muslimských staveb. Židé se modlili u jižního rohu Západní zdi i podél její severní části: v blízkosti Brány obchodníků s bavlnou, Železné brány a Brány Rady (arabsky známé jako Báb al-Majlis). Až do pádu Jeruzaléma do rukou křižáků v roce 1099 fungovala v podzemním prostoru pod Warrenovou bránou v Západní zdi synagoga známá jako „Jeskyně“. „Jeskyně“ se nacházela přesně naproti místu, kde se věřilo, že stojí Svatyně svatých, uprostřed Skalního dómu, kde spočívá Základní kámen, místo, kde podle židovské tradice začalo stvoření světa. Západní zeď se stala preferovanou volbou, protože byla tomuto místu blíže než kterákoli z ostatních zdí Chrámové hory. Řada midrašů starých 1 500 let a více přisuzuje Západní zdi díky této blízkosti nepřetržitou posvátnost. Kdo by se chtěl podrobněji seznámit s méně známou židovskou přítomností u paty Západní zdi po více než tisíc let, může si o tom přečíst ve výzkumné práci Dr. Aryeha Kimelmana, nesmírně skromného a téměř anonymního člověka, který stál za projektem odkrývání Západní zdi po celé její délce pod zemí a který letos zemřel v „dobrém věku a plný dobrých skutků“. Desítky svědectví o stavu Západní zdi lze nalézt také v knize židovského učence Jicchaka Jechezkela Jehudy, který zhruba před sto lety vydal obsáhlou studii o Západní zdi. Jehudova práce byla v roce 1930 předložena britské komisi pro Západní zeď a prokázala židovské spojení s tímto místem. Káhirská geniza, která byla objevena asi před 160 lety na půdě synagogy Ben Ezra v Káhiře, obsahovala také doklady o židovských modlitbách u Západní zdi z devátého a desátého století.
- Obyvatelé čtvrti Mughrabi po staletí nutili Židy, kteří se chtěli modlit v úzkém průchodu podél Západní zdi, aby jim platili peníze za ochranu. Aktivně se podíleli na znečišťování a znesvěcování svatého místa tím, že tam odhazovali odpadky, zvířecí trus a lidské výkaly, a také na celém spektru činností, jejichž cílem bylo zastrašovat, odradit a obtěžovat Židy, kteří se tam přicházeli modlit. Během krátké doby, kdy Jordánsko vládlo v jeruzalémském Starém městě, tedy 19 let (Izrael je tam svrchovanou mocí již 57 let), porušilo svůj písemný závazek umožnit Židům navštěvovat Západní zeď a modlit se tam (bod 8 dohody o příměří podepsané s Izraelem v roce 1949).
- Vyklizení čtvrti Mughrabi a její demolice v šestidenní válce byly aktem čisté historické spravedlnosti ve vztahu k obyvatelům této čtvrti a vyrovnáním staletých účtů s nimi. Tak bylo možné odstranit i latríny a kanalizační potrubí, které si tam postavili a umístili přímo vedle kamenů Západní zdi, čímž znesvětili svaté místo. Tím se také otevřela cesta statisícům židovských věřících, kteří se mohli shromažďovat k modlitbám u Západní zdi (starý úzký průchod Západní zdi byl navržen tak, aby se do něj vešlo maximálně několik stovek lidí, jen když se tísnili v extrémně stísněném prostoru). Arabským rodinám, které byly ze čtvrti Mughrabi evakuovány – žily ve zchátralých a nuzných domech, které měly být podle dokumentů jordánské samosprávy tak jako tak zbourány -, bylo přiznáno finanční odškodnění a náhradní ubytování. Dokonce napsali děkovný dopis tehdejšímu starostovi Jeruzaléma Teddymu Kollekovi.
- Muslimské tvrzení, že Západní zeď je ve skutečnosti jednou ze zdí Al-Aksy a že Židé s ní nemají žádnou spojitost, se ujalo po roce 1967, poté co muslimové rozšířili definici Al-Aksy z pouhé jižní mešity a aplikovali ji na celý komplex a jeho okolní zdi.
- Britská komise pro Západní zeď, která fungovala po arabských nepokojích v roce 1929, sice určila, že Západní zeď je muslimským majetkem, zatímco Židé mohou toto místo pouze využívat, ale z právního hlediska Izrael tuto nesmírně tendenční zprávu změnil, když zrušil status quo zavedený britským mandátem u Západní zdi, vyvlastnil její část a zaregistroval ji u Pozemkového registračního úřadu jako majetek Státu Izrael.
Když jen před několika měsíci při zvláštní modlitbě za bezpečný návrat rukojmích plakaly u Západní zdi tisíce lidí, vzpomněl jsem si na slova básníka Avigdora Hameiriho, který ve své básni píše o „posledním dešti slz“ a o očích, které „hledí (od Západní zdi, NS) zpět na všechny generace“ (z básně „U Kotle“). Když nyní Palestinci šíří lži týkající se Západní zdi a obviňují nás z toho, že se zde dopouštíme válečných zločinů, je možné a vlastně i povinné je vyvracet. Než tak ale učiníme, bylo by dobré osvojit si přístup, který zvolil rabín Kook, když čelil podobným lžím týkajícím se Západní zdi, které se šířily na přelomu 19. a 20. století. „Tím, že se budeme spoléhat na nějaké potvrzení,“ řekl rabín Kook členům Shawovy komise několik let před vznikem Mezinárodního trestního soudu v Haagu, „pravděpodobně oslabíme pravdu… a tou je – jedna z nejznámějších a dobře uvědomovaných skutečností, která nepotřebuje žádné důkazy (vazby Židů na Západní zeď; NS). K čemu to lze přirovnat? S tím, že někdo drží svíčku, aby posílil sluneční světlo.”
Hamás dal této současné válce jméno: „Operace Al-Aksá – Potopa“. I tento název, stejně jako mýty týkající se Západní zdi, je čistým výrazem obrovského podvodu a lži, dvojí lži: mnozí muslimové, kteří jsou přesvědčeni, že Al-Aksá je v nebezpečí, jsou zároveň přesvědčeni, že „jejich“ Al-Aksá, která je v ohrožení, leží na místě, kde se náš Chrám nikdy nenacházel; že Chrám na Chrámové hoře není nic jiného než podvrh a výmysl, nebo jak říkají oni: „Al-Mazzum“, jinými slovy: domnělý, falešný a vymyšlený.
Na tomto dodatku je založena část legitimity, kterou terorismus z této lži čerpá, neboť je mnohem legitimnější falešně obviňovat a vraždit Židy s cílem „ochránit ‚dobytou‘ Al-Aksu a osvobodit ji od Židů, kteří ji plánují zničit“, když Izrael a Židé „plánují zaútočit na místo“, jehož spojení se Židy není nic jiného než lež a podvrh.
Takto lež, která podporuje obvinění, zesiluje legitimitu k vraždění v jeho jménu. Pokud jde o teroristy z Hamásu a ty, kteří je vyslali, nevraždí pouze Židy, jejichž duše jsou s Chrámovou horou a její historií spjaty, jen proto, aby Al-Aksu vykoupili z nečistoty Židů a jejich nadvlády nad ní; z jejich pohledu vraždí také padělatele historie, kteří s tímto místem nemají žádné skutečné vazby. V podstatě a především usilují o osvobození Hory na konceptuální úrovni.
Léta předtím, než se o Haagu začalo mluvit, řekl rabín Kook členům Shawovy komise: “Spojení Židů s tímto místem je jedním z nejznámějších faktů, který nepotřebuje žádné důkazy. S čím se to dá srovnat? K někomu, kdo drží svíčku, aby posílil sluneční světlo”.
Stejně jako v případě příběhu Západní zdi i zde existuje celé spektrum důkazů a pramenů – Tóry, historických a archeologických pramenů – které zcela vyvracejí paušální popírání muslimů ohledně židovské spřízněnosti a přednosti Jeruzaléma a Chrámové hory. I v tomto případě se situace podobá tomu, jako když „někdo drží svíčku, aby posílil sluneční světlo“, ale i zde máme v ruce další trumf: dlouhý seznam muslimských zdrojů a duchovních, kteří již zhruba 1350 let označují Chrámovou horu za místo židovského Chrámu, a Izrael by udělal dobře, kdyby tento trumf konečně vytáhl z rukávu a skutečně s ním hrál.
Jako první tak učinil perský historik Abú Jaʿfar Muḥammad ibn Jarír ibn Jazíd al-Ṭabarí (838-923), který byl jedním z prvních, nejvýznamnějších a nejznámějších komentátorů Koránu a muslimské tradice. Jeden z jeho starobylých rukopisů, který nese pečeť Al-Azharu – nejvýznamnějšího studijního institutu v sunnitském muslimském světě – byl před lety vyfotografován a propašován Nohou Hasidem (původně egyptským muslimem jménem Noha Hašad) a předán blízkovýchodnímu badateli Dr. Edymu Cohenovi. Text, který byl již dříve také znám, opět začal rozdmýchávat oheň. Al-Ṭabarí v něm píše mj: „Bajt al-Makdis (Chrámovou horu) postavil Šalamoun, syn Davidův, a byl zhotoven ze zlata, perel, rubínů a drahokamu peridotu; byl obložen stříbrem a zlatem a jeho sloupy byly rovněž ze zlata.“
Tato dokumentace od takového pilíře islámu, jakým je al-Ṭabarí, je v jasném rozporu se snahami mnoha muslimů v posledních letech přetvářet historii Chrámové hory. Je v rozporu s muslimským tvrzením, podle kterého je „mýtus o falešném chrámu největším zločinem padělání v dějinách“ a v tomto duchu byly napsány celé knihy.
Stejně jako al-Ṭabarí existují desítky dalších muslimských duchovních z dřívějších historických období. „Operace Al-Aksá potopa“ v podstatě vymazává jejich spisy na téma hory a její historie, stejně jako židovské spojení s ní. Tyto spisy nezapadají do filozofie zničení Židů a státu Izrael, kterou zastávají noví nacisté z Hamásu a jejich spolupracovníci v Palestinské autonomii, a do role, která je Al-Aksá přisuzována jako nástroji k dosažení tohoto cíle.
Tato řádová ideologie byla zhruba před třemi lety začleněna do obsahu konference o „konci dnů“, která se konala v Gaze pod záštitou vůdce Hamásu Jahjá Sinvara. Zde se nezabývali pouze Al-Aksou, ale také otázkou „práva na návrat“. Konferenci a její obsah odhalil Institut pro výzkum médií na Blízkém východě (MEMRI) a poté i Israel Hayom, ale izraelská média jí nepřikládala velký význam. Během konference byl přečten projev Jahjá Sinvara, který hovořil o „úplném osvobození Palestiny od řeky k moři a o návratu palestinských uprchlíků do jejich domovů“.
Předseda konference Kna’an Obeid vysvětlil, že organizace má k dispozici „…seznamy čísel bytů a izraelských institucí, vzdělávacích zařízení, škol a elektráren a nezbývá než se připravit na jejich obsazení…“. Věříme, že osvobození bude dokončeno během několika let. Pokud Izrael toto varování bude ignorovat, půjde o bezprecedentní historickou událost jak v regionálním, tak v celosvětovém měřítku, která bude mít skutečně globální důsledky.”
Závěrečné prohlášení konference obsahovalo popis různých rozměrů „osvobození“ a „návratu“ do zemí z roku 1948 a zmiňovalo se také o praktické pomoci, která bude poskytnuta navrátivším se uprchlíkům, a o plánech na absorpci Palestinců zpět v jejich rodných městech.
Jedním z těchto původních měst je samozřejmě Jeruzalém. Ve skutečnosti to byla Palestinská samospráva, a nikoliv Hamás, kdo s pomocí Turků zdokumentoval 7 000 budov (v západním Jeruzalémě), v nichž Arabové bydleli před válkou za nezávislost, včetně fotografií, adres a výpisů z jejich pozemkové evidence. Kromě vítězství ve válce o srdce a mysli o Chrámovou horu a Al-Aksu se Hamás a Palestinská samospráva také snaží realizovat plán návratu palestinských uprchlíků, a to nikoli teoreticky, ale prakticky. A to znamená především Jeruzalém. To je ještě něco, co bychom si při příležitosti 57. izraelského dne Jeruzaléma měli opravdu připomenout.
Demografická matematika nás tady v Jeruzalémě provází už od sjednocení města, téměř šedesát let, různé ministerské výbory pro Jeruzalém dokonce definovaly pozitivní židovskou demografickou bilanci jako cíl a čas od času ji aktualizovaly, pokud jde o příslušná čísla.
V roce 1967 jsme začínali se 74 procenty Židů a 26 procenty Arabů. Dnes je tento poměr v procentech 60:40 ve prospěch Židů. V roce 1967 žilo v Jeruzalémě 69 tisíc Arabů. Dnes ve městě žije přibližně 400 tisíc Arabů. Počet arabských obyvatel vzrostl šestinásobně. V roce 1967 žilo v Jeruzalémě pouze 200 tisíc Židů, dnes ve městě žije přibližně 600 tisíc Židů. Počet židovských obyvatel se ztrojnásobil.
Fotokopie starobylého rukopisu al-Ṭabarího, který byl propašován z Al-Azharu, je v rozporu s přepisováním historie Chrámové hory, které v posledních letech provádějí muslimové, podle nichž je „mýtus o falešném chrámu největším zločinem padělání v dějinách“.
Navzdory obratu v míře porodnosti – v židovské části populace činí 4,3 dítěte na ženu, zatímco u arabské části to jsou 3 děti na ženu – se arabská většina rozrůstá především v důsledku negativní židovské migrace z Jeruzaléma. Ročně hlavní město opustí přibližně 18 tisíc Židů. Mnohem méně Židů se do něj ročně přistěhuje. To se označuje jako „záporné migrační saldo“. Za posledních 45 let opustily město statisíce židovských obyvatel.
Existuje poměrně jednoduchá metoda, která by měla umožnit vypořádat se s tíživou demografickou situací Židů v Jeruzalémě, ale vyžaduje politickou odvahu a vizi. Arabské čtvrti nacházející se za bezpečnostním plotem, skutečný „Divoký západ“, prolezlý kriminalitou, drogami, nelegální výstavbou a terorismem, doplněný obrovským izraelským vládním vakuem, obývá asi třetina obyvatel východního Jeruzaléma; přibližně 140 tisíc obyvatel.
Tyto čtvrti je možné vyjmout z městských hranic Jeruzaléma, aniž by byly vyjmuty z území Státu Izrael, a následně pro ně zřídit samostatnou místní izraelskou radu nebo rady. Povolení k pobytu, která mají obyvatelé těchto oblastí z celého Kafr ‘Aqabu a uprchlického tábora Šuafat, jim zůstanou a na základě toho, že žijí v hranicích Státu Izrael, budou i nadále požívat status rezidenta spolu s ekonomickými výhodami, které jsou jeho nedílnou součástí.
Zároveň bychom měli začít vytvářet oficiální komunální spojení mezi Jeruzalémem a židovskými osadami v oblasti „Velkého Jeruzaléma“, což je termín, který vymyslel zesnulý premiér Jicchak Rabin OBM. V roce 1998 se první vláda současného premiéra Benjamina Netanjahua rozhodla zřídit zastřešující obec pro Jeruzalém a jeho židovská satelitní města, jako jsou Ma’ale Adumim, Guš Ecion a Givat Ze’ev, ale toto rozhodnutí nebylo nikdy skutečně realizováno. Postarali se o to Američané, přestože se jednalo pouze o anexi obce, nikoliv o aplikaci izraelského práva.
Nyní, když se karta znovu zamíchala, je možná vhodná doba se k této myšlence vrátit. Pokud budou severní arabské čtvrti z Jeruzaléma odstraněny a židovské čtvrti v okolních obcích budou komunálně připojeny k hlavnímu městu, demografická situace v Jeruzalémě se dramaticky zlepší ve prospěch Židů. Pak Jeruzalém i z hlediska srdcí a myslí přestane být pouhým městem. Stane se také metropolí. To také usnadní ukončení nesnesitelného přelidnění Jeruzaléma v jeho současných městských hranicích, které má nepříznivý vliv jak na krásu města, tak na kvalitu života jeho obyvatel, a umožní mnohem rozsáhlejší výstavbu bytových jednotek pro židovské obyvatelstvo ve „Velkém Jeruzalémě“. Nyní nastal čas, abychom se postavili na nohy.
