Daniel Lombroso natočil unikátní dokumentární film o své babičce, která přežila holocaust, a její sestře, která to štěstí neměla. Ve vyprávění také uslyšíte o tom, že byla přítomna pražskému povstání v květnu roku 1945 a upalování Němců Čechy.
Přináším vám překlad článku, který Daniel Lombroso zveřejnil na serveru The New Yorker. Originál v angličtině najdete zde.
Ve filmu “Nina a Irena” žena, která přežila holocaust, po osmdesáti letech prolomila mlčení
Týden po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách jsem seděl na skládací židli v pronajatém domě ve Washingtonu a připravoval se na oholení svého milovaného chomáče vlasů. Následující ráno jsem měl jít na shromáždění pořádané bělošským nacionalistou Richardem Spencerem, kde jsem chtěl pořídit záběry, které se nakonec staly součástí mého celovečerního debutu “White Noise”, a napadlo mě, že by bylo chytré svůj židovský vzhled trochu potlačit. Můj spolubydlící zapnul svůj elektrický holicí strojek. Váhal jsem, zda se shromáždění zúčastnit. Něco mi na tom nesedělo. Potřeboval jsem radu – ne od svého redaktora, ale od své babičky Niny. “Nedělej to,” řekla mi, když jsem jí sdělil všechny důvody, proč mi na té reportáži záleží. “Ale pokud to uděláš, buď opatrná. A zavolej mi.”
Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří přežili holocaust. Jako dítě na předměstí New Yorku na přelomu devatenáctého a dvoutisícího roku jsem věděl, že mnoho mých příbuzných a rodinných přátel má srdcervoucí vzpomínky na to, jak prožili genocidu. Tyto příběhy byly v naší komunitě tak běžné, že bylo možné nad nimi jako dítě pokrčit rameny. S kamarády jsme cítili nejasnou povinnost udržovat naši kulturu naživu i po jejím téměř úplném zničení, ale byli jsme více zaměstnáni sportem, školou nebo děvčaty, než abychom těmto příběhům věnovali pozornost a úctu, kterou si zaslouží. Někdy, když si některý z přeživších přinesl do naší třídy v hebrejské škole televizi, aby nám pustil pořad o Osvětimi, protestovali jsme, že se chceme dívat na “Seinfelda”.
Mojí babičce bylo sedm let a žila v Polsku, když Hitler napadl zemi a rozpoutal druhou světovou válku. Když jsem vyrůstal, babička o svých zážitcích mlčela. Byla přísná, ale zábavná. Nikdy neplýtvala ani kouskem jídla. Měla neuvěřitelné znalosti, přestože musela během války přerušit své formální vzdělání. V mém životě byla oporou a hlasem morální čistoty. Tušila jsem, že vlastnosti, které ji činily tak výjimečnou, byly výsledkem jejích životních zkušeností, ale nezkoumal jsem je. Nikdy jsem se jí nezeptal, co se stalo v Polsku. Nikdo to nedělal.
S přibývajícím věkem se v mém společenském kruhu objevovalo stále více nežidovských přátel a přítelkyň. Zjistila jsem, že věci, které jsem považoval za samozřejmé, jsou vzácné: většina lidí v mém dospělém životě se nikdy nesetkala s přeživšími holokaustu. Mnozí ani nevěděli, že během holocaustu bylo zavražděno šest milionů Židů. Šokovalo mě, když jsem zjistil, že příbuzný člověka, který mi byl blízký, tajně choval neonacistické názory a ve volném čase studoval “Mein Kampf”. Našel jsem u něj doma výtisk této knihy, posetý poznámkami na okrajích o tom, jak se vypořádat s židovským problémem.
Zavolal jsem tedy babičce znovu, tentokrát s žádostí o natočení filmu o jejím životě. “Tady není co vyprávět,” řekla. Řekl jsem jí, že chci, aby moje děti a vnoučata znaly její historii, že antisemitismus opět vzrůstá a že někdo velmi blízký byl sveden stejným zlem, jakému čelila ona před desítkami let. Svědectví skutečného, žijícího člověka, který přežil, by mohlo být mocným protijedem. “Jsme mizející druh,” odtušila. “Takže jestli to chceš udělat, měl by sis pospíšit.”
V červenci 2022 jsem se s malým filmovým štábem nastěhoval do jejího domu na Long Islandu a začal natáčet film “Nina a Irena” o tom, jak moje babička přežila holocaust. Od smrti mého dědečka, před více než deseti lety, žije sama, dny tráví hraním bridže v komunitním centru, cvičením jógy a krmením ptáků na zahradě. Jsou tam stopy života, před kterým utekla do Evropy, ale musíte se dívat pozorně. Na jejím klavíru, mezi obrazy dětí, vnoučat a pravnoučat, je malá vystřižená fotografie její starší sestry Ireny, která zmizela před osmdesáti lety. Proč jsem se jí nikdy nezeptal, kdo to byl?
Když jsme začali natáčet, Nina se posadila do svého žlutého křesla s čerstvě upravenými bílými vlasy a naposledy se napila ledové kávy. “Dobrý den, dámy a pánové,” řekla, když světla dopadla na její nestárnoucí tvář. Pustili jsme se do několikadenního rozhovoru: o její asimilované výchově v Polsku (“nikdy jsem neviděla žádný štetl”), o skrývání se s falešnými doklady naproti varšavskému ghettu a o tom, jak viděla na ulici mrtvoly (“nevím, kdo si ta těla nakonec vyzvedl”), o zmizení její sestry a asi pětadvaceti členů rodiny (nebo “všech”, jak se vyjádřila) a o charismatické schopnosti jejího otce opakovaně se vymluvit ze smrti (“ta jeho drzost”). Členové posádky plakali. Jako dokumentarista vím, že je třeba podněcovat účastníky k vyjádření jejich emocí – jejich hněv nebo slzy jsou tím, co pomáhá příběhu zasáhnout diváky. Ale když jsem v tomto směru postrčil babičku, vynadala mi. Zůstala stoická. Tohle nebyl příběh oběti.
“Právě absence slz mu dodává tak mimořádnou dojemnost,” napsal mi po zhlédnutí Errol Morris, legendární filmař. Morrisův pohled přímo do kamery a neuctivost mě už léta inspirují v mé práci a formovaly zejména tento film. Morris dělal rozhovory s Johnem le Carrém, Donaldem Rumsfeldem a Robertem McNamarou – a nemohl se nabažit mé babičky. “Je zatraceně neuvěřitelná,” zavolal mi, aby mi řekl. Později dodal: “Jedna z nejneobyčejnějších postav, jaké jsem kdy ve filmu viděl.”
Nedávno, ve svých jedenadevadesáti letech, se moje babička vydala letadlem z New Yorku do Kalifornie, aby představila svůj příběh v Muzeu tolerance, v rámci vzdělávacího turné, na které jsme se společně vydali, než přeživší holocaust zmizí. V pozadí rozhovoru bylo napětí: nejsmrtelnější útok na Židy od holocaustu a v odpovědi nálety na Palestince v Gaze. Ten večer se projevil Ninin humanismus, stejně jako ve filmu.
“Všichni jsme se narodili jako malé roztomilé děti,” zeptala se. “Co se to s námi stalo?”
Ke konci války Nina sledovala, jak čeští civilisté upalují Němce zaživa. Pomyslel jsem si, že si to pachatelé zasloužili. Koneckonců nacisté zabili všechny čtyři její prarodiče a téměř všechny tety, strýce a bratrance. Babička mě zastavila. Pomsta není nikdy správná. “Tohle se jiným lidem nedělá,” řekla s tím, že od svého vnuka čeká něco lepšího. “No tak.”
Téměř osmdesát let po holokaustu je život Židů opět nejistý. Až babička odejde, nevím, komu zavolám, aby mi pomohl dát světu smysl. Ale máme ještě čas být spolu a já bych ho raději neměl promarnit tím, že budu sedět v ústraní. “Měl bys mě navštěvovat častěji,” řekla a stiskla mi ruku. “A nejen kvůli filmu.”
Kliknutím sem získáte přístup k souboru PDF ke stažení, který lze použít k usnadnění diskuse o filmu, doma nebo ve třídě.
