První československá republika byla státem několika národů i kultur. Vedle Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Rusínů či Poláků byla také domovem židovské komunity, která ve střední Evropě po staletí spolužila s ostatními.
Vzhledem k tomu, že Masarykovo Československo jako vůbec první stát v Evropě uznal Židy jako plnoprávnou národnostní skupinu, dalo by se usuzovat, že jejich soužití s Čechy nabralo po rozpadu habsburské monarchie pozitivní směřování. V zásadě tomu tak bylo.
Snad i proto, že sám Masaryk už od antisemitské aféry s Leopoldem Hilsnerem židovskou komunitu hájil a podporoval její občanskou emancipaci. Skvrnou na koexistenci židovské minority v rámci dvacetiletí demokratického státu jsou ovšem události následující brzy po jeho založení. Tragický rozměr dosáhly ty, které se odehrály v prosinci roku 1918 ve východomoravském městečku Holešov.
Zatímco v Čechách se Židé usazovali i na vesnicích, na Moravě se soustředili především v menších městech. Početné zastoupení měli i mezi obyvateli Holešova ležícího pod Hostýnskými vrchy v dnešním okrese Kroměříž.
I tam po skončení první světové války proběhly drobné protižidovské nepokoje, ale díky duchaplnosti vedení města a bezpečnostních složek bylo zamezeno většímu pogromu. Přitom právě v napohled elegantní Kroměříži byl už v roce 1893 založen programově antisemitský list a regionální tištěná média v kontextu lokálního antižidovství sehrávala po mnoho let v kraji důležitou roli.
Závist a vidina rychlé kořisti
Skvrna jediného prvorepublikového pogromu však neutkvěla na obrazu architektonicky stylové Koměříže, ale dotkla se méně honosného Holešova. Židé holešovští tedy měli štěstí méně. Události z prosince roku 1918 mnohým z nich narušily existenční jistoty až do konce života.
Diplomacii nově zrozeného státu se do komunikační strategie také nehodily, a snad i proto se prosadila snaha dramatické události rychle vyšetřit a nejlépe na ně brzy zapomenout. Holešovský pogrom měl přitom kořeny, které byly hluboké i široké. Fakt, že část moravského městečka po staletí obývala nemalá a ekonomicky aktivní židovská komunita, stvořil podhoubí pro nacionální i kulturní rozepře.
Většina z holešovských Židů hovořila německy a během války byla loajální habsburské monarchii. Česká národní emancipace pro ně nebyla existenčním tématem. I to byl jeden z důvodů, proč po vzniku československého státu protižidovské vášně rozdmýchal nejen regionální tisk, ale i někteří přítomní vojáci.
Obyvatelé městečka, kteří během války strádali nouzí, a mnohdy byli závislí na předraženém zboží z židovských obchodů, se pak k davové akci bez skrupulí přidali. Svou roli sehrála i obyčejná závist a vidina rychlé kořisti, kterou by si měšťané i venkované mohli přilepšit na úkor židovských spoluobčanů. Nezůstalo však jen u materiálních škod, ale byly zmařeny také lidské životy. Pro Československou republiku to byla událost ostudná i z mezinárodního hlediska.
