Cesty velkého spisovatele po Izraeli mu ukázaly, co vše Amerika ztratila.
Přinášíme vám překlad článku Shaloma Goldmana, který byl zveřejněn na serveru Tablet. Článek v angličtině najdete zde.
John Steinbeck, držitel Nobelovy ceny a jeden z největších amerických bardů, během několika dní po svém příjezdu do Tel Avivu napsal do Států pochvalný dopis o Izraeli. „Tato země vře a kypí,“ sdělil svému redaktorovi časopisu Newsday v New York, „svíjí se a sálá energií. Jestli existuje něco jako bouřlivý kvas, pak je to tady. Ve většině zemí, které jsem viděl a v nichž jsem žil, se už udělalo všechno, co se udělat dalo. V Izraeli, navzdory jeho čtyřtisícileté historii, je třeba udělat všechno a jako by to bylo poprvé. Tak trochu to potvrzuje to, co jsem vždycky cítil – že unavení jsou jen ti lidé, kteří nemají co dělat a nemají kam jít. Tady ale žádné známky únavy nevidím.“
Na své cestě po Izraeli v roce 1966 Steinbeck našel to, co mu doma chybělo. Setkal se s lidmi oplývajícími vlastenectvím, loajalitou a nadšením pro vojenskou službu – což byl ostrý kontrast k tomu, co viděl u mládeže ve Spojených státech, která, jak napsal, „pálila odvodní lístky, protože válka ve Vietnamu byla nesnesitelná“. Jak poznamenal Steinbeckův životopisec Jay Parini, velký spisovatel „chtěl dát do kontrastu energickou vizi Izraele a ztrátu vize Ameriky“.
Co viděl Steinbeck v Izraeli kromě země s vizí – země plné odvážných a energických mladých lidí bojujících za svou budoucnost? Částečně to byl ztracený příslib Ameriky. Po návštěvě izraelské hranice s Jordánskem poznamenal, že „les [Izraele] končí u ostnatého drátu a za ním je to pustina bez stromů, neplodná, ponurá, bezútěšná“. Zde, v izraelských kopcích, se nacházela ona velká divočina, která kdysi zosobňovala mladé a živé Spojené státy. Pro Steinbecka už Amerika takovou divočinou nebyla – nebyla zemí, která hraničí s pustinou, ale která se sama stala pustou.
Tento pocit amerického úpadku prostupuje celým Steinbeckovým mistrovským dílem Na východ od ráje z roku 1952. Název a struktura románu vychází z příběhu Kaina a Ábela v knize Genesis, který vypráví o synech Adama a Evy. Kain zabije Ábela z důvodů, které biblický text ponechává tajemstvím, a příběh končí Kainovým odchodem z Edenu. „Kain odešel od Hospodina a usadil se v zemi Nód, na východ od Edenu“.
Steinbeckův rozsáhlý, pětisetstránkový opus lze chápat jako propracovaný midraš na tento biblický příběh. Steinbeck v románu proměňuje tyto dva soupeřící bratry ve dvě rodiny, Hamiltonovy a Traskovy z kalifornského údolí Salinas. Poté, co Hamiltonovi a Traskovi dosáhli rajského života v kalifornském údolí Salinas, ztrácejí své dědictví kvůli neshodám a zahořklosti a nakonec znovu ztvárňují pád člověka a vyhnání z ráje.
Tento hořký odkaz pochybností a sebedestrukce pak opakují další generace – zejména dvojčata Traskovi, Aron a Caleb (Cal). Aron je „dobrý syn“ a Cal „zlý syn“ a na konci příběhu Cal pochopí, že rodinné dědictví zla lze překonat aktem vůle.
V dramatickém závěru románu se Steinbeck odvolává na biblický termín timšel, slovo, které interpretuje jako lidskou schopnost ovládat svou nízkou přirozenost. Překlad tohoto hebrejského slova z knihy Genesis poskytl Steinbeckovi jedno z ústředních témat románu: vývoj „individuální odpovědnosti a vynález svědomí“.
Amerika poloviny šedesátých let minulého století podle Steinbecka takový timšel zcela postrádala – byla společností ve volném pádu, zemí, které chyběla vůle překonat nepřízeň osudu a neshody a jednat rázně. Steinbeck podporoval americkou účast ve Vietnamu, ale kritizoval způsob vedení války. Jak Steinbeck stále více podporoval americkou válku ve Vietnamu, cítil se stále více odcizen studentskému protiválečnému hnutí a většině svých literárních kolegů – lidem, kteří podle něj postrádali inspirativní vizi americké budoucnosti.
Steinbeck také vnímal vojenskou zdatnost Izraele jako výzvu sovětské podpoře arabských států, což bylo další motivací jeho nadšení pro tuto mladou zemi. Jacku Valentovi, zvláštnímu asistentovi Lyndona Johnsona, napsal, že „Izraelci jsou nejtvrdší a nejvitálnější lidé, jaké jsem za dlouhou dobu viděl“, a že „jejich armáda je vynikající“. Steinbeck se domníval, že Izrael by měl být považován za klíčového spojence Spojených států. Zřejmý, ale v tomto dopise nevyjádřený byl Steinbeckův názor, že Amerika a její armáda tuto houževnatost a vitalitu zcela postrádají.
Steinbeckova cesta do Izraele byla výsledkem novinářského úkolu pro Newsday, noviny na Long Islandu založené v roce 1940 a vycházející dodnes. Steinbeck byl zkušený novinář a jeho rané reportáže o migrujících dělnících v době hospodářské krize inspirovaly některé z jeho nejúspěšnějších beletristických děl, včetně Hroznů hněvu, vydaných v roce 1939.
Na počátku 60. let požádal Harry Guggenheim, majitel Newsday, Steinbecka, aby pro noviny psal pravidelný sloupek. Tyto příležitostné sloupky, které se objevovaly s přestávkami od listopadu 1965 do května 1967, se ukázaly být pro Steinbecka plodnou formou. Dostal volnost psát o tématech, která ho během cest zaujala, bez uzávěrek a pevného rozvrhu.
Kromě hlubokého zájmu o hebrejskou Bibli měl Steinbeck rodinný vztah k dějinám Izraele. Jeho dědeček z otcovy strany i prastrýc byli členy Hory naděje, malé skupiny německých a amerických protestantů, která v roce 1853 založila zemědělskou misii poblíž Jaffy. Muži ze Steinbeckovi rodiny byli Němci, kteří se oženili s Američankami. Doufali, že v osmanské Palestině obrátí místní Židy na křesťanství.
V lednu 1858 vedl spor s místními Araby o zatoulanou krávu ke krutému útoku, při němž byl Steinbeckův dědeček zabit a sestra jeho babičky a její matka znásilněny. Útoky vyvolaly diplomatickou roztržku a pruská a americká vláda požadovaly po osmanských úřadech spravedlnost. Brzy po útoku přeživší masakru opustili Jaffu a odjeli do Ameriky, kde se usadili nejprve v Nové Anglii a později v Kalifornii. V dějinách americké diplomacie je tento incident znám jako „výtržnosti v Jaffě“ z roku 1858.
Steinbeck považoval tuto tragickou rodinnou historii za pravděpodobný zdroj své počáteční nechuti navštívit Izrael. „Několikrát jsem se tam chtěl vydat, ale nikdy jsem to nedokázal,“ napsal. „Zajímalo by mě, jestli mám podvědomou nechuť kvůli tomu, o co se tam ve 40. letech 19. století pokoušel můj pradědeček.“
Během dvou měsíců, které Steinbeck strávil v Izraeli, byl neustále na cestách. Rád cestoval po Negevu, který mu připomínal Nevadu a některé části Texasu. Několikrát se setkal s jeruzalémským starostou Teddym Kollekem, který si byl vědom Steinbeckova rodového vztahu k incidentu „výtržnosti v Jaffě“ z roku 1858, a domluvil jim návštěvu několika zbývajících budov z původní osady.
Články, které Steinbeck z Izraele pro Newsday připravil, zemi chválily, i když zaznamenávaly její náročnou historii a křehkost samotné existence. „Izrael, tato malá oblast světa, kde se projevila neuvěřitelná podoba lidské houževnatosti a pevná nepoddajnost lidské vůle. Můžete pátrat po celém světě a nenajdete Izraeli rovného, co se týče smutné minulosti heroických rozměrů. Současnost je však ještě horší, pokud je to vůbec možné: je obklopen nepřáteli odhodlanými jej zničit.“
A přesto v té strašlivé minulosti a náročné přítomnosti Steinbeck neviděl nic jiného než zemi zaslíbenou.
