Ada Karmi-Melamede je považována za jednu z nejslavnějších izraelských architektek. V uplynulých čtyřech desetiletích navrhla tato osmdesáti osmiletá nositelka Izraelské ceny některé z nejznámějších veřejných budov v zemi, z nichž snad žádná není významnější než budova Nejvyššího soudu v Jeruzalémě, kterou navrhla společně se svým zesnulým bratrem Ramem Karmim. Je také zodpovědná za návrh kampusu Otevřené izraelské univerzity v Ra’ananě a návštěvnického centra Ramat Hanadiv v Zikhron Ya’akov a mnoha komerčních a obytných budov.
“Ada: Moje matka architektka” je láskyplný, informativní a objevný dokumentární film její dcery Yael Melamede, filmařky, která se v hebrejštině i angličtině dělí o postřehy z jejího neuvěřitelného života a plodné kariéry. Cestou Karmi-Melamede nabízí minikurz o architektuře a tvůrčím procesu, který možná změní pohled diváků na stavby. Dokument měl premiéru 9. května ve vybraných kinech v New Yorku a bude promítán na židovských filmových festivalech po celé zemi.
Jádrem její filozofie je, že budovy potřebují kořeny – spojení se zemí, na které stojí. To může znít zvláštně, dokud si neuvědomíte, že v Izraeli má téměř každý pozemek svůj příběh. Její stavby a veřejné projekty se totiž ohýbají a pracují s krajinou, do níž jsou zasazeny.
Dalším aspektem estetiky Karmi-Melamede je rozmístění oken a světlíků pro manipulaci se světlem. Často je to nenápadné, nejlépe si toho všimnete, když chvíli stojíte na místě a sledujete, jak se paprsky světla pohybují podle toho, jak se nad hlavou mění slunce.
Dojem může být ale také velmi silný. Když stoupáte po schodech v budově Nejvyššího soudu, dostanete se na schodiště se skleněnou stěnou, přes kterou se rozprostírá celý Jeruzalém. Je to úchvatné, i když je to zobrazeno na filmu.
“Pokaždé, když jdu k Nejvyššímu soudu a podívám se na Jeruzalém nahoře na schodech, jsem dojatý. Někdy mám dokonce slzy v očích,” říká v dokumentu Aharon Barak, bývalý předseda Nejvyššího soudu.
Film také zkoumá minulost Karmi-Melamede. Narodila se v mandátní Palestině deset let před vyhlášením státu. Její otec Dov byl kromě bratra také architekt. Studovala architekturu v Londýně a provdala se za podnikatele Amose Melamedeho. Manželé se přestěhovali do New Yorku, kde se jim narodily tři děti. V letech 1969-1982 pracovala v oboru a vyučovala na Kolumbijské univerzitě, ale nakonec jí byl odepřen titul, pravděpodobně proto, že byla žena, jak naznačuje její dcera.
Toto odmítnutí, jak řekla Yael Melamede, která sama vystudovala architekturu, než se začala věnovat filmu, v rozhovoru pro časopis Hadassah, bylo “katalyzátorem toho, co udělala, že udělala něco jiného a riskovala, protože byla naštvaná. Protože byla uražená. Protože chtěla cvičit.”
Důvodem, proč se Karmi-Melamede v roce 1986 přestěhovala zpět do Izraele, bylo její řemeslo. Potřebovala být v zemi, aby mohla se svým bratrem pracovat na mezinárodní soutěži na návrh Nejvyššího soudu, kterou vyhráli. Její manžel a tři děti však zůstali ve Spojených státech, i když je pravidelně navštěvovala. Melamede, nejmladší ze tří dětí, bylo 14 let, když se její matka přestěhovala.
Toto stěhování se prolíná celým filmem a poprvé se objevuje hned v úvodních minutách, kdy se Ada ptá své dcery: “Co chceš?”.
Melamede odpovídá: “Chci, aby všichni věděli, že mě miluješ.”
V dlouhém telefonickém rozhovoru hovořila Melamede s časopisem Hadassah o architektuře, filmové tvorbě a svém vztahu s matkou. Tento rozhovor byl pro stručnost a přehlednost upraven.
Byla tvorba filmu terapeutická?
Řekla bych, že ano. Bylo to pro mě zajímavé. Myslím, že jsem se o své matce dozvěděla věci, které jsem nečekala. Ale ve skutečnosti to bylo spíš zkoumání toho, jak o její práci vyprávět ostatním tak, aby to bylo zajímavé i pro lidi, kteří ji neznali.
Přinesl vám projekt nějaký nový pohled nebo pochopení?
Myslím, že spousta lidí předpokládá, že mám se svou matkou komplikovaný vztah, ale ve skutečnosti tomu tak není. Myslím, že máme krásný vztah, velmi vřelý a láskyplný. Nemám absolutně žádnou zášť vůči matčiným rozhodnutím. Myslím, že se v každém případě rozhodla správně, a s jejími rozhodnutími souhlasím. Jen si myslím, že za ně musela zaplatit velkou cenu, ale myslím, že jí i mně to za to stálo.
Můžete tu cenu popsat?
Ada byla tak soustředěná na svou práci a žila tak daleko od své rodiny, že přišla o mnohé – od spontánních setkání, jako jsou brunche a večeře, přes události, jako jsou narozeniny a promoce, až po větší věci, jako je možnost trávit smysluplný čas se svými vnoučaty.
Jste velmi tolerantní.
Myslím, že kdyby byl příběh mé matky příběhem otce, lidé by si mysleli, že je to ten nejúžasnější rodič. Nezpochybňovali by jeho rozhodnutí, i když by byl také velmi daleko. U žen jsme soudnější. Když vyrůstala, opravdu věřím, že se rozhodla správně. Ale také si myslím, že jsme cestou nepochopili cenu. A když se ohlédnu zpět, myslím, že jí uniklo mnoho věcí, které byly těžké pro ni i pro nás.
Když odešla, byla jsi teenager. Můžete nám o tom vyprávět?
Je to zvláštní. Neodešla najednou. Nebylo to tak, že by si sbalila kufry a odjela. Bylo to postupné. Prostě začala trávit více času v Izraeli. Ada a Ram byli pozváni do soutěže [na návrh budovy Nejvyššího soudu], a tak zůstala o něco déle. Když soutěž vyhráli, byla tam na plný úvazek. Proto to nikdy nebylo náhlé. Připadalo mi to jako: “Aha, ona tam prostě tráví víc času. Aha, má práci. Musí tam být kvůli téhle budově.” A pak se její kariéra rozjela a to bylo tak nějak všechno.
Zjevně jsi měla architektonický gen. Proč jste se ho vzdala?
Nikdy jsem se v této profesi neorientovala. Nenašla jsem svůj jazyk vyjadřování ani způsob, jak se cítit v pohodě.
Našla jste podobnosti mezi svou prací architekta a svou vizí filmaře?
Jsou velmi podobné. Filmování je také vyprávění příběhu a stavba budovy je vyprávění příběhu ve třech rozměrech. Myslím, že dovednosti potřebné pro zvládnutí obojího jsou podobné. Jste tolik závislí na mnoha lidech. Víte, že můžete navrhnout tu nejúžasnější budovu na světě, ale postavit ji musí jiní lidé. Jste na nich závislí a spoléháte na to, že materiály budou správné. Stejné je to u filmu, kde spolupracujete s kameramanem a doufáte, že vám předá to, co je pro vás důležité. A s grafiky a hudebníky. Architektura i film jsou týmové sporty.
Po 7. říjnu se objevily náznaky, že dochází k mírnému bojkotu židovských a izraelských dokumentárních filmů, včetně tohoto. Jak to ovlivnilo Adu?
Je to velmi těžký trh pro nezávislý film obecně a mnohem těžší pro filmy, které mají něco společného s Izraelem. Domnívám se, že to pramení z obecné snahy vyhnout se kontroverzi i protiizraelským náladám. Spolu s tím se neprodávají nezávislé dokumenty bez ohledu na to, zda jde o izraelské nebo židovské filmy….. Větším problémem je skutečnost, že se trh s dokumenty propadl na dno, což vytváří dokonalou bouři pro filmy s izraelskou tematikou, které na trhu čelí ještě většímu problému.
Jaká byla reakce vaší matky při sledování filmu?
Když moje matka film viděla poprvé, což bylo v podstatě po jeho skončení, na chvíli se zarazila a pak se na mě nevěřícně podívala a řekla: “Nemůžu uvěřit, že to není nuda.”
