Před pětadvaceti lety, 13. září 1993, podepsala Izrael s Organizací pro osvobození Palestiny (00P) historickou mírovou smlouvu o omezené palestinské autonomii a o vzájemném uznání (tzv. dohoda Oslo I) ve Washingtonu 13. září 1993. Dohoda, zvaná též Deklarace principů, byla první se série pokusů o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, která trvá od roku 1948, mírovou cestou. Dosud je nevyřešen.
Dohoda o zásadách palestinské autonomie v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu představovala první vzájemnou dohodu mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Izrael v ní uznal OOP jako legitimního reprezentanta palestinského lidu a OOP poprvé uznala právo Izraele na existenci. Smlouva tak ukončila 45 let nepřátelství mezi Izraelem a Palestinci.
Dohodu podepsali izraelský ministr zahraničí Šimon Peres, člen výkonného výboru OOP Mahmúd Abbás a ministři zahraničí Ruska a USA Andrej Kozyrev a Warren Christopher, podpisu asistovali americký prezident Bill Clinton, izraelský premiér Jicchak Rabin a šéf OOP Jásir Arafat.
Podpisu předcházelo devět měsíců tajných jednání a vzájemné uznání Izraele a OOP, zprostředkovaných norským ministrem zahraničí Johanem Jörgenem Holstem – proto se dohodě někdy říká Oslo I. Tajná jednání začala již po mírové konferenci v Madridu v říjnu 1991 a vedl je náměstek izraelského ministra zahraničí Jossi Beilin, člen OOP Ahmad Kurája a norští zprostředkovatelé.Tato dohoda – a následné smlouvy – stanovila podmínky palestinské autonomie, nařídila stažení izraelských sil z částí okupovaných palestinských území, rozdělila Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy do tří oblastí a dala Palestincům poprvé v historii možnost řídit samostatně své záležitosti. Poté měl být projednán konečný status palestinských území, což se ovšem dosud nestalo.
Poté následovaly další dohody, v roce 1995 kupříkladu Dohoda o rozšíření palestinské autonomie na západním břehu Jordánu (tzv. Oslo II.) či o tři roky později Memorandum z Wye River o rozšíření palestinské autonomie výměnou za bezpečnostní záruky Izraeli. Mírový proces prakticky skončil po neúspěšném summitu v Camp Davidu v červenci 2000.
Bylo též představeno několik mírových plánů na vyřešení konfliktu, nejznámější je tzv. cestovní mapa, kterou vypracoval v roce 2003 kvartet USA, EU, OSN a Rusko.
Izrael se v srpnu 2005 stáhnul ze všech 21 osad v Pásmu Gazy, čímž po 38 letech skončila izraelská okupace Pásma Gazy, které bylo obsazeno ve válce v roce 1967. Pásmo pak v červnu 2007 ovládlo palestinské radikální hnutí Hamas, se kterým v následujících letech svedl Izrael několik střetů.
Výsledky nepřinesla ani mírová konference v americkém Annapolisu v roce 2007 či snaha obnovit rozhovory v září 2010 ve Washingtonu.
Mírový proces z Osla neměl podle pozorovatelů nikdy velkou šanci na úspěch: pro Palestince bylo ústupků málo, Izraelci zase nebyli ochotni k dalším, razantnějším krokům. Navíc se vytratila zprvu sdílená důvěra, objevila se propast mezi vyjednávači a realitou, některá ujednání nebyla respektována a své sehrála i volnost, kterou vůdci obou stran ponechali extremistům obou táborů.
Na izraelské straně se k dohodě z Osla stavěla od počátku skepticky prakticky celá pravice, zcela ji odmítali osadníci. Proti Oslu byly vždy i palestinské radikální hnutí jako Hamás či Islámský džihád.
