STRUMA – největší námořní civilní katastrofa II. světové války. Na konci roku 1941 se II. světová válka dostala do své strašlivé fáze. V té době Němci zavraždili v rumunském městě asi 4000 Židů a mezi rumunskými Židy vypukl strach a panika.
Každý z nich hledal jakoukoliv cestu k útěku. Byli bezmocní …. Téměř celá Evropa byla okupována hitlerovským Německem. Turecko kvůli svým dobrým vztahům s hitlerovským Německem nepovolovalo, aby Židé šli přes Turecko do Izraele, přesto ale mnoho Židů bylo ochotných udělat vše, co bylo v jejich silách, aby alespoň zachránili své děti. Tak si přečetli v novinách, o nějaké transatlantické lodi patřící řecké společnosti s panamskou vlajkou, v reklamě byla úmyslně použita fotografie Queen Mary. Ale skutečná loď byla postavena někdy v roce 1867, měřila 46 metrů a byla ze dřeva s maximální kapacitou 100 cestujících.
Cestovné z rumunského přístavního města Constantia do Izraele stálo 1000, – USD. Židé prodali všechno, co měli, aby mohli své děti a někteří i sami sebe, dostat z Rumunska do Izraele. Loď byla zchátralá, přesto Židům nezbývalo nic jiného než doufat v to, že se s lodí dostanou až do Izraele. Byla to jejich poslední naděje. Na loď s maximální kapacitou 100 lidí bylo umístěno 769 “cestujících” a měla jednu jedinou toaletu. Strava cestujících spočívala v tom, že dostali jeden pomeranč, trochu pistácií a cukr a jednou za 3 dny čaj. Třetí den se na cestě porouchal motor lodi a kapitán sebral vše, co měli cestující u sebe (zlaté cenné předměty) za opravu motoru a když loď dorazila do Istanbulu, praskl tentokrát motor a loď už nebyla schopna plavby.
Ačkoli loď vysílala SOS, turecké pobřežní jednotky nedovolily lodi přiblížit se k přístavu.
Jeden fyzicky zdatný mladík zkusil jedné noci proplout ke břehu, podařilo se mu to, ale následně byl pobřežní hlídkou zadržen a převezen zpět na loď.
Tehdy se v Turecku žijícímu Židovi Simonovi Brodovi podařilo uplatit několik tureckých činitelů, aby alespoň jemu dovolili jednou za tři dny přivézt na loď stravu, kterou financovali Židé z USA.
Po 62 strašných dnech pro ty, kteří byli na lodi, se Anglie konečně rozhodla přijmout 28 dětí ve věku od 11 do 16 let. Ale Turecko na to nepřistoupilo a nedovolilo, aby těchto 28 dětí opustilo loď.
Židé na lodi při istanbulském břehu napsali na bílé prostěradlo: “Pomoc ženám“. A to neměli dělat, v onu noc 200 tureckých policistů vtrhlo na loď, a nejen že roztrhali nápis, ale zmlátili všechny do krve a zavřeli je do spodní části lodi, do všech prostor, kde je jen mohli uzavřít, aby nebyly vidět na lodi. A poškodily stěny lodi, jak jen mohli, přivázali loď za svůj turecký tahač a odvezli ji na hluboké Černé moře, nechali loď tam a vrátili se zpět.
Loď naděje čekala na svou smrt ve vlnách Černého moře se 769 Židy na palubě ….
Jak to bylo přesně, to nevíme, podle pofidérního, ničím nepodloženého oficiálního tvrzení Turecka, nějaká sovětská ponorka údajně vyslala signál a když z lodi nedostala odpověď, tak loď považovala za nepřátelskou a potopila ji, ale údajně …. to je ta verze a lá Turecko ….
24. února 1942 cesta, která začala 14.12.1941, skončila na dně Černého moře. Ze všech 769 lidských duší se zachránil pouze jeden jediný člověk David Stoliarov.
Zatímco byl David zachráněn – ve svých pamětech to popisuje – chtěl ze zoufalství vytáhnout z kapsy kapesní nůž a podřezat si tepny, z chladu však jeho prsty už neměli sílu nůž otevřít …. bylo mu 19 let … a dodnes není objasněno, jak je možné, že se v blízkosti nacházela turecká loď, která zachránila Davida, o kterém si mysleli, že patří k personálu ….
Tehdy ale i dlouho poté všichni svalovali vinu na Sověty, ale zapomněli na skutečnost, že předseda vlády Turecka Refik Sayda v těchto dnech nezapomněl s úmyslem získat větší sympatie u hitlerovského Německa prohlásil: “Turecko nebude přeci poskytovat pomoc nežádoucím lidem. Toto je naše cesta. Proto jsme je nenechali vystoupit z lodi v Istanbulu „…
Desítky let nikdo nesměl v Turecku o té ohavnosti psát, bádat, publikovat. Když v roce 1990 filmová společnost Umut Sanat (Umění naděje) chtěla o tomto neštěstí natáčet film, nebylo jí to dovoleno.
V roce 2000 Angličan Greg Buxton, vnuk jednoho z personálu lodi, chtěl na tomto místě hledat trosky lodi pod mořem, Turci mu to nedovolili!
Pár let později konečně jedna společnost přece dostala povolení – podle všeho díky nehorázným úplatkům – našla skutečně jen šest mil – to jest ve výsostných vodách – daleko od tureckých břehů v hloubce 70-80 m trosky lodi …
David Stoliarov, který díky nadlidské úsilí Simona Broda směl krátce zůstat v Turecku, se následně ilegálně dostal přes Sýrii do Izraele, tam se dal k anglické armádě, bojoval proti Nacistům, po válce odešel do USA do Oregonu. Přes Sýrii až do Izraele šel bosý, a tak v Oregonu po letech založil továrnu na boty a neuvěřitelně zbohatl. V roce 2001 přijel do Turecka, našel toho, kdo mu – byť nechtěně – zachránil život a odměnil se mu až před třemi lety, když ve věku 91 let zemřel.
Pouze v Izraeli ve městě Ashod v podobě plastiky se smí lidstvo dozvědět o té lidské ohavnosti spáchané na úkor lidskosti.
Napsal: Yekta Uzunoglu
Zdroj: yektauzunoglu.com/2018/01/09/tragedie-lodi-nadeje/
Tento článek vyjde v březnovém čísle Zpravodaje ČSPI
