Hadassah Magazine, My Battle Against Cancer—and Antisemitism, By Julie Marzouk October 2024
Existuje oblíbený způsob prolomení ledů mezi lidmi, kdy je člověk vyzván, aby se popsal třemi vlastnostmi. Moje tři se s přibývajícím věkem měnily.
Ve svých dvaceti letech bych vyzdvihla své studium, profesní role a politické přesvědčení. Ve třiceti letech mou identitu pohltila role manželky, matky a manažerky rodinných projektů. Ve čtyřiceti letech, kdy jsem pečovala o svou chřadnoucí matku, se do popředí dostala důležitost toho, že jsem dcera. A když jsem těsně po svých 40. narozeninách čelila diagnóze melanomu, definovala jsem se jako odhodlaná a vzdorující.
V mém životě je však jedna průchozí linie, konstanta, která se možná nikdy nedostala do mé „top trojky“, ale ve skutečnosti byla vždy mým určujícím atributem. Jsem Židovka.
Na konci března jsem ztratil svou matku Margery Braun Greenwaldovou, která podlehla rakovině slinivky. Pětkrát přežila rakovinu; ano, pět různých druhů rakoviny. Bylo jí 75 let. Můj otec zemřel před 24 lety na nehodgkinský lymfom. Ve věku 46 let jsem nyní dvakrát přežila rakovinu, bojovala jsem také s rakovinou prsu a porazila ji.
Nevzpomínám si na jediného příbuzného z generace mých rodičů, který by nebojoval s rakovinou nebo nepřišel o život kvůli rakovině: moje máma a táta, stejně jako moje čtyři tety a strýcové. Na rakovině je něco velmi židovského, nejen četnost výskytu některých druhů rakoviny u aškenázských Židů, ale i nejistota, kterou se člověk musí při její léčbě prodírat. Není to nepodobné boji Židů napříč časem a místem, kteří si často nejsou jisti svým bezpečím a osudem.
V roce 2024 žijeme v okamžiku existenčního ohrožení Izraele a židovského národa. Již 3000 let Židé bojují za to, aby naše náboženství, kultura a dědictví přežily. A přestože se Židé spoléhali na technologický pokrok, jako je například obranný systém Iron Dome, jako na pojistku, spoléhali se také na svou víru. Jako pacient s rakovinou musíte věřit v genialitu moderní medicíny a zároveň se smířit s tím, že mnoho věcí v životě nemůžete ovlivnit.
Často nemá logiku, kdo rakovinou onemocní. V mé rodině byly testy na všechny možné genové mutace negativní. Neexistuje však ani logika, která by popsala, jak je možné, že se malému národu čítajícímu méně než 0,02 procenta světové populace v mnoha civilizacích přisuzuje „přílišná síla“, a tudíž „nebezpečnost“.
Židovský národ se vždy potýkal s těžkostmi. Můj dědeček, Američan první generace, který mluvil jidiš, dokud nechodil do školky, se narodil v Boyle Heights v Kalifornii. Byl prototypem první generace Američanů. Tvrdě pracoval, držel se při zemi a dosáhl úspěchu. Když moje matka v dětství otálela s domácími úkoly, říkával jí, aby se „sebrala a dala se do toho“. Také mi říkával: „Julie, v Tóře je psáno, že Židé žijí dlouho, ale my trpíme!“. Takoví jsme jako národ, vytrváme.
Co kromě přežití znamená dobře žít – po diagnóze rakoviny – a jako Žid – v dnešní době? Pro mě to znamená najít smysl v něčem větším, než jsem já sama, a spojit se se svým náboženstvím a svým lidem.
Jsem právník a před rakovinou profesorka práva. Od 7. října jsem se stala obhájkyní Izraele na plný úvazek a bez zábran. Zuby nehty bojuji proti antisemitismu, který hrozí, že nás všechny pohltí. Využívám své právní znalosti k podávání písemných podkladů proti diskriminačním praktikám, k projevům na fórech místní samosprávy a k přípravě editorialů.
Bojovat proti antisemitismu je jako bojovat proti rakovině. Čím více síly nemoci seberete, tím pevnější se cítíte. Posilujete sami sebe, abyste se nestali obětí.
Když můj otec umíral, lidé mu říkali: „Život je na nic“. On vždycky odpovídal: „Ne, život je nespravedlivý, ale krásný.“ V životě každého člověka se vyskytují těžkosti, bez ohledu na okolnosti. Ale naše schopnost rozhodnout se vidět v existenci krásu je to, co z nás dělá Židy.
Po mé první diagnóze rakoviny mě terapeut požádal, abych určila tři vlastnosti člověka, které bych si přála napodobit. Odpověděla jsem, že bych chtěla napodobit odolnost, vytrvalost a vděčnost své matky, tedy vlastnosti, které ji naučili její rodiče a prarodiče. Byly to lekce, které jí byly vštěpovány při šabatových večeřích, synagogálních bohoslužbách a prostřednictvím samotné Tóry.
Máma se loni dostala na synovu bar micvu, aby si užila simchu a ztělesnila význam l’dor v’dor pro mé dvě děti. V jednu chvíli během pobytu v nemocnici řekla rabínovi, jak „židovská“ jsou její vnoučata, a on jí řekl, že může v klidu odejít s vědomím, že splnila svůj díl práce.
Až budu odcházet, chci vědět, že jsem udělala vše pro to, abych svým dětem předala své židovství a svůj zápas. Až jednou budou čelit své vlastní smrtelnosti, ať už jako jednotlivci, nebo jako kolektivní skupina Židů, kéž si vždy vzpomenou, že mají být nebojácní.
Můžeme se rozhodnout, že budeme obětmi, nebo se můžeme vztyčit a být hrdými Židy, kteří si zachovávají dědictví a moudrost, jež jsme zdědili od generací, které přišly před námi. Já jsem se rozhodla – chci být slyšet a chci být hrdá.
