V roce 1959 se celosvětově rozšířila epidemie hákových křížů. Co nám tehdejší oživení tohoto symbolu židovské nenávisti říká o tom současném?
Přinášíme vám překlad článku ze server Tablet od ALVINA H. ROSENFELDA. Článek v angličtině najdete zde.
Na Štědrý den roku 1959 byla nově vysvěcená synagoga v německém Kolíně nad Rýnem výrazně počmáraná hákovými kříži. Ihned poté vypukla ve více než 20 městech západního Německa „epidemie hákových křížů“, jejímž cílem byly další synagogy, židovské hřbitovy a obchody vlastněné Židy. „Smrt Židům“ a „Židé táhněte domů“ patřily mezi antisemitská hesla, která doprovázela tento náhlý výbuch nacistických nálad. V krátké době se po celém světě zvedla vlna podobných incidentů. Počátkem března 1960 se hákové kříže objevily zdánlivě všude, a to natolik, že během tří měsíců došlo k veřejným projevům nenávisti vůči Židům ve 34 zemích. Jen ve Spojených státech bylo zaznamenáno 637 takových incidentů ve 236 městech a malých obcích, některé z nich doprovázely výhrůžky smrtí a útoky na Židy a židovské instituce.
Mnozí byli šokováni, neboť pod znakem hákového kříže byli Židé v některých z týchž zemí, které byly nyní svědky tohoto náhlého výbuchu nepřátelství vůči Židům, vyvražďováni po milionech. Byl tento obnovený projev nenávisti k Židům pokračováním hitlerovských zášti?
Odpovědi se nehledaly snadno, ale „epidemie hákových křížů“ z let 1959-60 po nějaké době odezněla a antisemitismus, který představovala, na nějakou dobu relativně utichl.
V dnešní době však znovu ožil, a to velmi energicky. Hákové kříže jsou zpět a nenávist, kterou symbolizují, je hlasitější, vizuálnější a rozšířenější než po celá desetiletí. Zejména od masakru Izraelců, který 7. října provedl Hamás, se nenávist k Židům, často v podobě nenávisti k Izraeli, hlasitě a bez obalu projevuje na univerzitních kampusech, na velkých pouličních demonstracích, na sociálních sítích a v segmentech amerického politického a kulturního života. „Radost“, kterou vyjádřil profesor Cornellovy univerzity bezprostředně po masakru Židů Hamásem, je příznačná pro další euforii, kterou tento pogrom vyvolal. Téměř přes noc byly židovské oběti odsouzeny jako padouši.
Jedním ze znaků emocionálního opojení vyvolaného touto nenávistí je opětovné objevení hákových křížů. Kromě graffiti se svastikou a řady protižidovských nenávistných vzkazů, které se objevují na veřejných místech v New Yorku i jinde, se nacistický symbol často objevuje i v protiizraelských pouličních protestech, někdy neotřelým způsobem. Příkladem mohou být lidé v davu, kteří drží v rukou mobilní telefony, na jejichž obrazovkách jsou zobrazeny velké hákové kříže. Propracovanější jsou ručně vyráběné plakáty s velkou svastikou ukazující na slova „Izraelská armáda = nacisté“. Nebo nápisy s krvavými hákovými kříži propletenými s Davidovou hvězdou. Nebo velké svastiky nahrazující Davidovu hvězdu uprostřed přebarvených izraelských vlajek. Další zvrácenou vizuální fintou jsou americké vlajky, na kterých jsou hvězdy nahrazeny hákovými kříži a mezi pruhy je napsáno „Svobodná Palestina“.
Hákové kříže jsou zpět a nenávist, kterou symbolizují, je hlasitější, vizuálnější a rozšířenější než po celá desetiletí.
Tato zjevná protižidovská obvinění dodávají vizuální sílu další démonizaci Izraele, která probíhá již mnoho let a po útoku Hamásu 7. října se znovu oživila. Zvěrstva, k nimž toho dne došlo, měla vyvolat ostrý pocit hrůzy a rozhořčení. U některých se tak stalo. U jiných se objevilo něco, co se podivně podobá nadšení, a pokračuje to dodnes silnými výkřiky jako „Izraelci jsou nacisté“, „Hitler měl pravdu“ a „Židy do plynu“. Přidáme-li k tomu odsuzování Izraele jako „rasistického“, „apartheidního“, „osadnického koloniálního“ a „genocidního“ státu nehodného budoucnosti, stojíme před otázkami podobnými těm, které vyvolala „epidemie hákových křížů“ v letech 1959-60.
Co vyvolalo tuto vlnu otevřené nenávisti? Jak dlouho bude pravděpodobně trvat? Jak velké škody způsobí? A co lze udělat pro její omezení a zabránění jejímu opakování?
Na odpovědi na všechny tyto otázky je ještě příliš brzy, ale první z nich může objasnit to, co víme o tom, kdo události z let 1959-60 vyvolal. Poté, co nejhorší zdánlivě spontánní příval surové nenávisti vůči Židům opadl, se zjistilo, že někteří z neonacistů odpovědných za šíření hákových křížů a protižidovských hesel byli naverbováni KGB, která zahájila ambiciózní dezinformační kampaň proti západnímu Německu, prováděnou sovětskými tajnými agenty ve východním Německu. Ruským cílem bylo odhalit nově denacifikovaný německý stát jako stále nenapravitelně infikovaný nacistickou ideologií a oslabit tak jeho spojenectví se západními zeměmi. Na krátkou dobu se operace podařila, protože se objevily otázky o skutečném charakteru západního Německa: Je nástupce Hitlerova Německa skutečně liberálně demokratickým státem, který stojí za to podporovat, nebo ne?
Dnešní verze dřívější „epidemie hákového kříže“ vyvolává v některých kruzích podobné otázky, tentokrát však ohledně Izraele. Je židovský stát spojencem hodným trvalé diplomatické a vojenské podpory, protože se snaží bránit, nebo je čas tyto vazby oslabit? Soudě podle oslavného nadšení, které se projevuje na pouličních shromážděních a protestech na univerzitách po 7. říjnu, je zřejmé, že existuje řada lidí, kteří by rádi viděli slabší a zranitelnější Izrael. Někteří by nejraději neviděli žádný Izrael.
Pro koho je takový výsledek žádoucí? Rusko, aby se odvedla pozornost od Putinovy války proti Ukrajině? Katar, který dlouhodobě podporuje islamistické skupiny včetně Hamásu, jehož politické vedení sídlí v Dauhá? Írán, aby ještě více posílil hrozby Izraeli anihilací? Nastolení a zodpovězení těchto otázek je nezbytné.
Pomineme-li zahraniční vlivy, domácí verzi tohoto vášnivého nepřátelství je snazší rozluštit. Některé z nich se již dlouho rodí na univerzitních kampusech a jsou šířeny ve jménu progresivních hodnot, jako je mír, sociální spravedlnost a lidská práva. Všechny tři jsou chvályhodné a stojí za to o ně usilovat, ale ne v podobě, v jaké jsou podloženy dogmatickými imperativy kritické rasové teorie, intersekcionality a postkolonialismu a obhajovány lidmi vykřikujícími antisemitská hesla.
Pokud není mysl člověka zcela zkažená stálou stravou ideologických obscénností, neměla by se určitá slova a symboly nikdy používat, když se mluví o Židech. Jedním z nich je z důvodů, které by neměly vyžadovat vysvětlení, slovo „plyn“, ale již 48 hodin po masakru asi 1 200 Izraelců, který 7. října provedl Hamás, křičel dav před operou v Sydney „Židy do plynu“. Je ostudné – a přesto se lidé, kteří tyto vražedné posměšky pronášejí, necítí nijak zahanbeni – že stejná a jí podobná obscénnost občas zaznívá z úst lidí mávajících palestinskými vlajkami na univerzitních kampusech a na protiizraelských pouličních demonstracích. Někteří z nich, odění do kaftanů, jsou mladí lidé ze zemí Blízkého východu, kteří studují na amerických vysokých školách a univerzitách. Jiní, někdy také s kaftany, se rozhodli být spojenci těch, kteří skandují „od řeky k moři“ a „intifáda revoluce“. Vidí se jako bojovníci v dnešních kulturních válkách, kde proti sobě stojí „utlačovaní“ a „utlačovatelé“, přičemž Izrael a Židé jsou odsuzováni jako ti, kteří stojí na „špatné straně“ této zjednodušené, ale populární rovnice. Odtud je často snadné a rychlé sklouznout k plnému antisionismu a antisemitismu.
Bude chvíli trvat, než se se všemi těmito událostmi vypořádáme, ale několik věcí je jasných již nyní. Nenávist potřebuje nenávidět a antisemitismus, který je vždy pohotově k dispozici, je snadno dostupný, otevřený všem a je to běžná, snadno dostupná nenávist. Ti, kdo se jím ohánějí na sociálních sítích, v univerzitních kampusech, na ulici, ve světě zábavy a sportu i jinde, rychle nacházejí podobně smýšlející spojence a pravděpodobně věří, že ti, které nenávidí a kterým jsou odhodláni ubližovat, jim to nevrátí. To možná platilo, když se v minulosti útočilo na Židy. V případě izraelských Židů to však neplatí. Když jsou zasaženi, vracejí úder, a to tvrdě. Za to jsou oni i Židé všude jinde nenáviděni ještě více.
Nejsilnějším projevem této niterné nenávisti je návrat hákového kříže. Očekávejte, že jich bude přibývat, tentokrát nejen jako antisemitského, ale i protiizraelského symbolu. Stejně jako „epidemie hákových křížů“ v letech 1959-60 oživila latentní nenávist k Židům mezi lidmi v Německu i jinde, dochází k něčemu nebezpečně podobnému po divokých útocích Hamásu ze 7. října. V době, kdy píši tento článek, byly v 17 amerických státech vyhrožováno bombovými útoky na stovky synagog. Výhrůžky jsou bezpochyby lstí, ale jsou typické pro agresivně zlovolné vášně, které se rozpoutaly ve Spojených státech a po celém světě. Pokud rychle a účinně nenajdeme způsob, jak tuto rostoucí nenávist omezit, mohou být vyhlídky Židů i ostatních lidí do budoucna děsivější než ve třicátých letech minulého století.
