Zakladatel palestinského hnutí v období před druhou světovou válkou byl hrdým nacistou a přítelem Adolfa Hitlera. Hadž Amín al-Husajní byl velkým jeruzalémským muftím, náboženským vůdcem muslimů na území dnešního Izraele, které se tehdy nazývalo Palestina a po rozpadu Osmanské říše bylo spravováno v rámci britského mandátu. Byl to právě Husajní, kdo změnil arabsko-židovský spor z řešitelného konfliktu o půdu na neřešitelný konflikt o náboženství.
Husajní rozhodl, že je proti islámskému právu šaría, aby byla židovská svrchovanost povolena byť jen na centimetru území, které bylo dříve osmanským územím, a které podle jeho nařízení bylo navždy náboženskou muslimskou půdou, součástí nadace neboli “waqf”, která má být držena ve svěřenectví pro Alláha. Stavěl se proti vzniku jakéhokoli židovského státu, bez ohledu na to, jak malý by byl, i kdyby byl součástí dvoustátního řešení, které by nabízelo mnohem větší procento území pro stát Palestinců.
Válečná léta strávil Husajní v Berlíně jako Hitlerův host a plánoval rozšíření Hitlerovy genocidy Židů z Evropy na Blízký východ. Podílel se na genocidě Židů a dalších osob na Balkáně. Za to byl na konci války označen za nacistického válečného zločince a musel uprchnout do Egypta, aby se vyhnul soudu a oběšení.
Po jeho smrti ho vystřídal jeho chráněnec Jásir Arafat, který se při likvidaci národního státu židovského národa spoléhal především na terorismus proti civilistům. Arafat odmítl nabídky na řešení v podobě dvou států, protože nikdy nemohl přijmout existenci státu židovského národa.
Po Arafatově smrti v roce 2004 se konaly volby do Palestinské zákonodárné rady mezi Fatahem a Hamásem. Ve volbách v roce 2006 zvítězil Hamás a průzkumy dodnes ukazují mnohem větší podporu této islamistické skupiny než poněkud sekulárnějšího Fatahu.
Charta Hamásu je antisemitská až do morku kostí a obviňuje Židy z většiny světového zla, počínaje francouzskou a ruskou revolucí a konče oběma světovými válkami: “Nikde neprobíhá válka, aniž by v ní neměli prsty oni.” Hamás se snaží o to, aby se Židé dostali do konfliktu s Islámským státem. (článek 22).
Hamás, stejně jako palestinští duchovní na Západním břehu Jordánu, prohlašuje homosexualitu za hřích, který se trestá smrtí, a staví se proti jakékoli rovnoprávnosti žen.
Pokud by stát vedený Hamásem nahradil Izrael “od řeky k moři”, jednalo by se o teokratický režim, který by měl blíže k Íránu než k autokraciím v Jordánsku nebo Egyptě. Židé a křesťané by v takovém státě nemohli žít jako rovnoprávní občané. V oblastech, které v současnosti ovládá Hamás, byli křesťané a další nemuslimské menšiny skutečně etnicky vyčištěni.
Hamás je dceřinou společností íránských mulláhů, kteří od revoluce ajatolláha Ruholláha Chomejního v roce 1979 považují Izrael za “malého satana” a USA za “velkého satana”.
Vzhledem k odporné historii a současnému stavu palestinismu je docela pozoruhodné, že si levice ze všech kauz na světě vybrala právě tuto kauzu jako svou hlavní. Levicoví studenti nedemonstrují ve prospěch Kurdů, Ujgurů, íránských disidentů nebo syrských obětí genocidy. Více se demonstruje na podporu Palestinců než na podporu ukrajinských obětí ruské agrese.
Jak lze tuto protichůdnou skutečnost vysvětlit? Je to poměrně jednoduché. Ve skutečnosti se tyto demonstrace nezaměřují na údajné oběti, ale spíše na údajné pachatele. Pachatelé jsou ve skutečnosti více protiizraelští než propalestinští. Pachateli jsou Turecko, Sýrie, Irák a Írán, které Kurdům upírají státnost. Čína je pachatelem násilí vůči Ujgurům. Syrský a íránský režim jsou zodpovědné za násilí na svých občanech. Rusko napadlo Ukrajinu.
K těmto utlačovatelům levice nechová nenávist. Nenávidí však Izrael a jeho hlavního spojence, Spojené státy, protože se jedná o západní státy s volným trhem. V důsledku toho podporují nepřátele těchto nepřátel, kterými jsou v tomto případě Palestinci. V předchozích válkách levice podporovala Vietkong, Pol Pota, Severní Koreu a Kubu. Vždy šlo spíše o ztotožnění se s údajnými pachateli – Stalinem, Hitlerem, Maem, Castrem, Che Guevarou – než s údajnými oběťmi.
Samozřejmě existují civilisté v Gaze, kteří si zaslouží levicovou (a jinou) podporu. Oprávněná kritika Izraele je také legitimní. Ale vykonstruovaná nepřiměřená kritika Izraele současně s nepřiměřenou podporou Palestinců, s vyloučením nebo minimalizací ostatních, není spravedlivá – ani přesná. Je to Hamás, nikoli Izrael, kdo je zodpovědný za velkou část, ne-li za všechny oběti palestinských civilistů. Izrael může a měl by být kritizován za civilní oběti, kterým bylo možné zabránit – v “mlze války” mnohým z nich zabránit nešlo – nebo které jsou jeho vinou. Nic z toho však nevysvětluje ani neospravedlňuje výhradní zaměření levice na Palestince a Izrael. Ani falešné tvrzení, že Izrael je “koloniální” nebo “osadnický” stát, nevysvětluje vášnivou nenávist, kterou levice proti Izraeli zaměřuje. Existují skutečné koloniální, osadnické státy, jako je Nový Zéland, který je vůči Izraeli poměrně kritický a Palestince podporuje. Nikdo nedemonstruje proti Novému Zélandu, Tureckem okupovanému Kypru nebo Pákistánem okupovanému Kašmíru.
Nepřiměřené zaměření na Palestince a Izrael lze vysvětlit pouze bigotní nenávistí k národnímu státu židovského národa a jeho spojenectví s USA a přáním jejich pádu.
Alan M. Dershowitz je emeritním profesorem práva Felixe Frankfurtera na Harvardově právnické fakultě a nejnověji autorem knihy Válka proti Židům: Jak skoncovat s barbarstvím Hamásu. Působí jako Jack Roth Charitable Foundation Fellow v Gatestone Institute a je také moderátorem podcastu “The Dershow”.
