Je čas obnovit ducha židovského vzdoru a anti-asimilace
Přinášíme vám překlad komentáře Arynne Wexler, který byl zveřejněn na serveru Tablet. Originál v angličtině najdete zde.
Nesnáším Chanuku.
Počkat, dovolte mi to opravit. Nenávidím to, co se z Chanuky stalo.
Chanuka je v Izraeli nevýznamným svátkem, ale v diaspoře je často jediným svátkem, který sekulární Židé slaví. To by mohla být skvělá věc, až na to, že se tento příběh houževnatosti a víry zúžil na materialistickou ozvěnu Vánoc. Zcela jsme ztratili ze zřetele jeho ikar, jeho podstatu, a místo toho nám zůstala připomínka selhání a asimilace amerických Židů.
Typická představa většiny lidí o tomto svátku je, že skupina Židů zvaná Makabejci byla outsidery v boji proti svým řeckým utlačovatelům, zapálila svíčky, které hořely osm nocí, i když bylo dost oleje jen na jednu, a proto nyní zapalujeme menoru.
Až na to, že Chanuka není jen roztomilý příběh o zázraku s olejem nebo čas dárků. Dějová linie v knihách o Makabejských je stejně dobrá jako vysokorozpočtový seriál HBO, plný krvavých scén, statečnosti, svalnatých hrdinů a podrazů.
Příběh Makabejských je především příběhem vzdoru a boje proti asimilaci. Je to příběh o houževnatých Židech, kteří bojují o přežití. Je načase, abychom to vrátili zpět.
Během chanukového příběhu se odehrály dvě hlavní bitvy: Jedna z nich byla boj proti řeckým Seleukovcům, ale druhá, neméně důležitá bitva, byl boj vnitřní. Téměř osudovým způsobem začal ztrátou vlastní kultury.
Velekněžstvo bylo velmi bohatou skupinou vyšší třídy, kterou si Řekové začali kupovat ještě před nástupem Hasmoneovců, království, které vzniklo za Makabejců. Těsně před hasmoneovskými boji nový velekněz jménem Jozue technicky zachovával židovské zákony, ale uvítal helenizaci v každodenním životě, včetně toho, že si zvolil řecké jméno Jáson a založil gymnázium. V jednu chvíli dokonce nebylo dost kněží, aby mohli v Chrámu sloužit oběti, protože byli – představte si to – na zápase v hodu diskem.
Jak se židovská identita na okrajích třepila, přinesl vládnoucí seleukovský král Antiochos IV Epifanés nový útlak. Na rozdíl od předchozích vládců, kteří židovskou kulturu a instituce nechávali většinou na pokoji, se Antiochos na ně přímo zaměřil. V jedné ze svých kampaní pronásledování přinutil Antiochos zbožné Židy, aby veřejně jedli vepřové maso jako projev kulturního přijetí a podřízení se. Z tohoto období pocházejí slavné židovské mučednické činy, včetně toho, když Antiochos přikázal rabínu Eleazarovi, aby se tohoto veřejného kárání židovských obřadů zúčastnil. Místo toho rabín Eleazar v posledním aktu vzdoru dramaticky vyplivl jídlo jako příklad pro mladé Židy, kteří se dívali. Byl odvlečen, mučen a zabit. Matityahu, otec nejznámější postavy, Judy Makabejského, se také odmítl podvolit. Odmítl příkaz přinést oběť řeckým bohům a poté probodl a zabil helénistického Žida, který vystoupil místo něj.
Nepřehlédněte z toho plynoucí ponaučení. Je pro nás dnes nepříjemné. Je mnohem snazší aplikovat zákony a příběhy tak, jak se nám to hodí, a ignorovat ty, které přímo zpochybňují naše moderní rozhodnutí. Požadavkem zde není, že bychom všichni měli nosit „černé klobouky“; já sám mám k tomu daleko. Ale jde o to, že se rádi utvrzujeme v tom, že je přijatelné vzdát se právě těch věcí, které z nás dělají Židy, abychom přežili. Celá naše historie jako národa, a zejména příběh Chanuky, nám připomíná, že svobodu a přežití získáme jen tehdy, když za ně budeme bojovat.
Příběh Makabejců je příběhem vzdoru a boje proti asimilaci. Je o houževnatých Židech, kteří bojují o přežití. Je načase, abychom to vrátili zpět.
Bojovat za židovskou nezávislost a bránit se pokusům o oslabení naší lidskosti – to je smysl Chanuky.
Po úspěšném povstání Makabejci 25. kisleva znovu vysvětili Chrám a zapálili menoru s nádobou, ve které měl olej vydržet jen jeden den a vydržel déle. To vlastně nebylo tak překvapivé; zázrak světla provázel každé předchozí znovuvysvěcení Chrámu, od Mojžíše v Miškanu až po Šalomouna v Prvním chrámu. Zázrakem není “zázrak” světla. Jde o to, co světlo samo o sobě znamená: Židé bojovali, Židé uspěli, Židé se vrátili do svého Chrámu.
Mudrci se shodují. V zákoníku Megila v’Chanuka Maimonides vyváženě uznává jak vítězství v boji, tak zázrak oleje. Dokonce i hebrejský název tohoto svátku, Chanuka, znamená zasvěcení, podobně jako znovuzasvěcení oltáře (Chanuka hamizbeach, 1 Makabejská 4,59). Římský židovský historik Josefus ve svých slavných Židovských starožitnostech jako by o zázraku s olejem vlastně vůbec nevěděl. Nikdy nepopisuje zapálení žádné menory. Přesto nám tentýž muž, který se o zázraku s olejem nezmiňuje, dal termín, který se v celém anglicky mluvícím světě používá pro chanuku: Festival of Lights. V jeho pojetí nejde o světlo z oleje lamp, ale o možnost svobodně uctívat místo tmy světlo. Pro Josefa byl tento zázrak o svobodě být Židem.
Při všech těchto příbězích o židovských zázracích a vítězstvích však musíme mít na paměti, že Makabejci sice vyhráli bitvu, ale prohráli válku. Získali století autonomie, ale ta se zhroutila spolu s židovskou identitou jen o několik generací později.
To, jak Hasmoneovci vznikli, je v mnoha ohledech také příčinou jejich pádu. Židé, kteří buď tvrdili, že jsou Židé, ale nebyli jimi, nebo byli alespoň ochotni plnit příkazy Římanů z vlastní touhy po moci a postavení, se opět chopili moci a tak krátká éra židovské svobody skončila.
To není příliš překvapivé; lidé mají rádi krátkou paměť, dělají to, co je pohodlné a snadné, a přesvědčují sami sebe, že svah není tak kluzký. Válka byla a je o udržení síly židovské duše.
Makabejští byli takoví náboženští fanatici, že to sekulárním průkopníkům raného Izraele vadilo. V překvapivé a vtipné anekdotě v knize Tmol šilšom od Šaie Agnona se dozvídáme o večírku na oslavu Chanuky, na němž byla i socha Matityahua, který držel v ruce meč, aby zabil člověka, který se chystal obětovat prase na oltáři. Skupina “strávila celou noc ve výtržnostech a obžerství”, což můžeme považovat za sexuální orgie. Druhý den ráno napsal Eliezer Ben-Jehuda (jeho jméno vám bude povědomé, protože to byl muž, který oživil hebrejštinu) článek o tomto večírku a stěžoval si na sochu – ne proto, že by to hraničilo s modloslužbou, což mu zřejmě nevadilo. Ben-Jehudovi vadilo, že Matityahu a jeho synové seděli se založenýma rukama, když Řekové zabírali izraelskou zemi, a chopili se zbraní, až když zasáhli do náboženství.
Pak se Ben-Jehuda s velkou jasnozřivostí zamyslel nad tím, že Matityahu by pravděpodobně vzal svůj meč, aby probodl každého člověka, který byl na tom večírku. Pravděpodobně měl pravdu. Byl to večírek oslavující Mattityahua a zároveň zrazující přesně ten světonázor, za který bojoval.
Vítězství Chanuky bylo zakořeněno v pochopení, že je třeba se postavit za malé věci, abychom ochránili ty velké. Nemůžete vyhrát válku, pokud nevíte, kdo jste, nebo se vzdáte kousků sebe sama. To, co nás drží pohromadě, často považujeme za samozřejmost. To je lekce Chanuky – a zbavit tento svátek jeho skutečného významu je tragédie.
Přesto má zapalování menory svůj hluboký význam a stále je třeba ho připomínat. Je to hluboká reflexe přijímání Hashema ve tmě. Ale bez pohledu na širší kontext příběhu zcela postrádá smysl. Převést příběh Chanuky pouze na příběh o oleji a nechat se asimilovat je zradou všeho.
Dnešní boj, stejně jako tehdy, je jen částečně o náboženství. Válka začíná bojem o kulturu; když židovský národ podlehne tomuto tlaku ve falešném pokusu o sebezáchovu, staneme se slabšími, ne silnějšími. Teď není čas předstírat, že pouhý “výbor pro antisemitismus” na nepřátelské univerzitní půdě je vítězstvím. Neměli bychom ani ustupovat názorům užitečných idiotů, kteří si myslí, že jsme příliš slabí na to, abychom se bránili. A opovažme se sami sebe přesvědčovat, že rozsvěcení menory ve stejném domě jako vánoční stromek není rizikem pro zachování židovské identity.
Chanuka je časem, kdy máme posílit své dobré instinkty. Makabejci brali osmidenní svícení jako znamení, že v ně Bůh věří. Zázrakem byl oheň, světlo, které hořelo zevnitř. Hasmonejci nebyli proroci. Nedostávali přímá poselství od Boha – prostě věděli, za co stojí za to bojovat. To dnes jako Židé intuitivně víme také. Někdy jsme však zmatení a zapomínáme. Zapálení svíček nám to může připomenout: Máme v sobě oheň. Za tento oheň stojí za to bojovat.
כי טוב לנו למות במלחמה, מראות ברע אשר ימצא את עמנו ואת מקדשנו
Neboť je pro nás lepší zemřít v boji, než se dívat na neštěstí našeho lidu a naší svatyně. (Kniha Makabejská 1, 3:59)
Pokud se američtí Židé probudí a vzpomenou si na to, no, pak možná začnu mít Chanuku ráda.
