Hledání smyslu – a duchovní růst – v období mezi Roš ha-šana a Jom kipur
Jamie Betesh Carter (výzkumnice, spisovatelka a matka žijící v Brooklynu)
Když jsem vyrůstala, byl čas kolem velkých svátků významný, vzrušující a chaotický. Moje rodina brala svátky velmi vážně. Celé dny jsme uklízeli dům a vařili v rámci příprav na Roš ha-šana. Naše okolí ztichlo, protože mnoho židovských rodin zpomalilo, aby oslavilo židovský nový rok. Na ulicích jsme vídali rodiny, které chodily do synagogy. A světla, která zůstávala rozsvícená pozdě v noci od několikahodinových večeří. Po skončení Roš ha-šana jsme se na pár dní vraceli do školy a začali se bát Jom kipuru.
Když jsem vyrostla, židovské svátky na začátku podzimu mě vždycky přivedly domů, abych je oslavila a jedla (nebo nejedla) s rodinou. Nikdy mě nenapadlo dělat něco jiného než to. Ve svých dvaceti letech jsem se ve dnech mezi Roš ha-šana a Jom kipurem zúčastnila svatby kamaráda. „To je ale divná doba na svatbu,“ říkala jsem si. Rabín, který obřad vedl, se zmínil, že ačkoli to není běžná doba pro uzavírání manželství, je to vlastně velmi svatá doba, protože se nacházíme v období deseti dnů bázně.
Upřímně řečeno, o účelu nebo významu těchto deseti dnů jsem toho moc nevěděla, kromě toho, že jsem očekávala migrénu z nedostatku kofeinu na Jom kipur. Vždycky jsem byla tak soustředěná na samotné dva svátky, že jsem nevěnovala pozornost době mezi nimi.
Pak, když mi bylo 30 let a byla jsem na cestě za dětmi, jsme se s manželem během deseti dnů bázně pouštěli do posledního kroku IVF. Byla jsem tak zaujatá svou cestou za plodností a jejími mnoha kroky, že jsem si ani neuvědomila význam tohoto načasování. Byl to můj reprodukční endokrinolog Brian Levine, který se během našich návštěv a procedury zmínil o tom, že si je jistý, že otěhotním nejen proto, že mé lékařské výsledky vypadají slibně, ale i kvůli zvláštnímu načasování. Poznamenal, že se nacházíme uprostřed deseti dnů bázně, což je v židovském rituálu velmi duchovní období.
Z různých důvodů jsem nakonec během deseti dnů bázně skutečně otěhotněla – ne jednou, ale dvakrát, v rozmezí téměř dvou let. To ve mně vyvolalo zvědavost dozvědět se více o tomto období a o tom, co pro nás znamená. A ukázalo se, že tyto dny jsou víc než jen dobou přípravy na půst. Během několika následujících let se můj myšlenkový pochod ohledně deseti dnů změnil a já jsem se rozhodla dozvědět se více o době mezi dvěma nejsvětějšími židovskými svátky. Čím jsou tak jedinečné? Co bychom v tomto období měli nebo neměli „dělat“? A hlavně, jak mohu nadále měnit svůj pohled na prožívání posvátnosti tohoto období?
Měla jsem to štěstí, že jsem mohla mluvit se dvěma rabíny, které obdivuji. Oslovil jsem rabína Elliota Cosgrova, jehož názorů jsem si vždy vážila. Cosgrove, konzervativní rabín v New Yorku, vydal novou knihu For Such a Time as This (Pro takovou chvíli), která se zaměřuje na to, co znamená být Židem v dnešní době. „Představa, kterou nám dává, je taková, že na Roš ha-šana Bůh otevírá knihu života a během těch dnů mezi tím náš osud visí na vlásku,“ řekl mi Cosgrove. „A na Jom kipur je tato kniha zapečetěna pro rok, který přijde. Kdo bude žít a kdo zemře, kdo mečem a kdo ohněm. My se prostě modlíme, abychom zásluhou svých činů byli zapsáni do roku života v roce, který přijde.“ Toto přemýšlení změnilo mé myšlení v tom smyslu, že už jsem tento čas nepovažovala za dva oddělené svátky, ale spíše za začátek, střed a konec velmi zvláštního rozpětí svátků.
„Takže když vstřebáte obrovitost tohoto obrazu, pak je to čas, kdy náš osud skutečně visí na vlásku,“ řekl Cosgrove. „A tak je deset dní mezi Roš ha-šana a Jom kipurem časem provádění auditu duše, což je v hebrejštině chešbon hanefeš.“ Výraz „audit duše“ mě zaujal a okamžitě mě fascinovalo, co všechno to pro mě může znamenat. A i když se budu pravděpodobně vždycky bát postního aspektu Jom kipuru, určitě mohu udělat víc pro to, abych uctila sebereflexi, pokání a přemýšlení nad budoucností, které po nás toto období žádá.
„Myslím, že velké svátky poskytují asi nejvíce příležitostí k duchovnímu rozjímání a růstu,“ řekl Cosgrove. Zeptala jsem se ho, zda s tímto obdobím souvisí i plodnost, a jeho oči se rozzářily. Podělila jsem se s ním o svůj příběh, kdy jsem během deseti dnů bázně dvakrát otěhotněla poté, co jsem se snažila a velmi usilovně pracovala na tom, abych se stala rodičem. „Člověk nemůže vstoupit do svátků nebo do deseti dnů úcty, aniž by se nesetkal s tématy touhy po dítěti, narození dítěte nebo rodičovství,“ řekl. Mezi mnoha zmínkami o plodnosti a rodičovství Cosgrove uvádí, že „svátky hovoří o ‚kerachem av al banim‘ ,což znamená, že Bůh by se nad námi měl smilovat, jako se rodič smiluje nad dítětem.“
Aaron Raskin, ortodoxní rabín z Brooklynu, myšlenku spojení svátků s tématem plodnosti dále rozvedl. „Je to čas Božího požehnání, především pro děti,“ řekl mi. „První den svátku Roš ha-šana čteme paršu, v níž Hašem vzpomíná na Sáru, Ráchel a Chanu. Je to den, kdy jim Hašem výslovně žehná dětmi.“ Celá ta léta dospívání a chození do synagogy mi to nedala dohromady.
Když jsem se Raskina zeptal na další význam deseti dnů bázně, hovořil o duchovním významu obnovy. „Před Roš ha-šana každý rok světlo minulého roku stoupá vzhůru,“ řekl. „A když troubíme na šofar, přichází na tento svět nová energie a moudrost, která nikdy předtím neexistovala.“ Když jsem se zeptal, jak mohou lidé maximálně využít tento duchovně významný čas, odpověděl: „Udělejte ze sebe nádobu, která přijme toto nové světlo a Boží slávu.“
Letos připadá výročí masakru ze 7. října na období deseti dnů bázně. Děsím se tohoto prvního výročí a přemýšlím, jaké to bude si připomínat uplynulý roku během nejsvětějšího období v judaismu. Zeptala jsem se Cosgrova na jeho názor na tuto časovou souhru. „Cítím jednak hluboký pocit zlomenosti z traumatu 7. října,“ řekl, “a následně jako sionista a Žid cítím také skutečný strach, že svět je na pokraji sil a náš osud visí na vlásku.“
Cosgroveova slova ve mně rezonovala. Vzpomněla jsem si na minulé roky, kdy jsem do období velkých svátků vstupovala s pocitem radosti a naděje, a o kolik méně to cítím po uplynulém roce. Ať už se stane cokoli, tento rok se mnozí z nás budou cítit jinak. Modlitby, sebereflexe, vaření, oslavy, a dokonce i půst budou letos vypadat jinak. Ale vzpomínám si na své vlastní zázraky, které se staly během deseti dnů bázně, a na Raskinova slova o tom, že se mám stát nádobou, která přijímá světlo, a opravdu cítím záblesk naděje a větší smysl tohoto období než kdykoli předtím.
