Přinášíme vám úvahu, kterou zveřejnil rabi Dr. Stuart Halpern na serveru Tablet, originál v angličtině najdete zde. Rabín Dr. Stuart Halpern je hlavním poradcem rektora Ješivské univerzity a zástupcem ředitele Strausova centra pro Tóru a západní myšlení. Mezi jeho knihy patří připravovaná publikace The Promise of Liberty: A Passover Haggada, která zkoumá dopad příběhu Exodu na Spojené státy, Esther in America, Gleanings: Reflections on Ruth a Proclaim Liberty Throughout the Land: The Hebrew Bible in the United States.
Mojžíš inspiroval řadu spirituálů, ale Josef, tato starší biblická postava, vedla život, který odráží jinou hudební tradici.
Albert Murray byl ikonou hudebního průmyslu. Ačkoli sám nebyl hudebníkem, byl černošským autorem, jehož texty formovaly žánry jazzu a blues. V letech 1970 až 2005 napsal tucet knih, včetně The Hero and the Blues (1973), Stomping the Blues (1976), From the Briarpatch File: On Context, Procedure, and American Identity (2001) a The Magic Keys (2005), které podnítily zásadní rozhovory o rase, hudbě a kultuře ve Spojených státech. Murray, veterán letectva a blízký přítel autora Neviditelného muže Ralpha Ellisona, spoluzakládal Jazz at Lincoln Center v New Yorku, byl prvním laureátem Ceny Harper Lee udělované spisovatelům pocházejícím z Alabamy. Vyučoval na univerzitách Columbia, Barnard, Colgate a Emory a byl držitelem dvou čestných doktorátů. Harvardský historik Henry Louis Gates Jr. v roce 1996 napsal v časopise New Yorker: „Toto je století Alberta Murrayho, my v něm právě žijeme.“
Murrayho hojná tvůrčí energie byla, jak často poznamenával, čerpána z poněkud překvapivého zdroje: ze starověké židovské exilové postavy, jejíž smrt je zaznamenána v závěrečné kapitole knihy Genesis, kterou čteme v paraše tohoto týdne.
„Afroameričané vskutku zjistí, že Josef má zásadní společné rysy s epickým hrdinou bluesové tradice,“ napsal Murray v knize The Hero and the Blues. Jak později Muray vzpomínal, během posledních dvou let své aktivní služby za druhé světové války „jen doufal, že se dožiju toho, aby Thomas Mann dokončil poslední díl Josefa a jeho bratrů“, románového převyprávění tradičního biblického eposu z poloviny 20. století. Desetiletí trvající boj proti otroctví a za občanská práva často čerpal ze vzoru Mojžíše osvoboditele, od spirituálů jako „Go Down Moses“ až po to, že Martin Luther King Jr. viděl z vrcholu hory zaslíbenou zemi. Murray se naopak dlouho věnovat rozjímání o Josefovi.
Josef, který přežil nesplněné sny, bratrskou zradu, prodej do otroctví a falešné uvěznění, si zachoval neochvějnou víru, že Boží plán pro něj vytyčil větší cíl. Murray píše:
Josef překonává svá selhání v samotném procesu bluesového zpěvu, kdy si je přiznává a připouští si, jak špatné jsou okolnosti. Jeho hrdinský optimismus je tedy poučen fakty života. Je také zaměřen na jeho znalosti strategie a dovednosti s takovými nástroji a zbraněmi, které jsou náhodou k dispozici. To jsou vlastnosti, které mu umožňují proměnit neštěstí v přirozený prospěch. V každém případě postupuje tak, jako by každý neúspěch byl ve skutečnosti odskokem k většímu skoku vpřed, jako by každý pád byl záměrným přikrčením k vyššímu vzestupu.
Murray pravděpodobně nevěděl o židovské praxi, kdy rodiče žehnají svým dětem v pátek večer u šabatového stolu, čímž naplňují Jákobovo požehnání Josefovi ze 48. kapitoly knihy Genesis, že „Bůh tě má učinit jako Efraima a Menašeho“. V Josefovi však vytušil základní smysl této praxe. Dodnes žije většina Židů v exilu, mimo zemi Izrael. Nadějí, vyjádřenou v požehnání, je, že si stejně jako jejich dávní předkové v Egyptě zachovají víru svých otců a matek. Nespočet rodičů se každý týden modlí, aby jejich Efrajimové a Menašové zachovali věrnost smlouvě tváří v tvář často zkaženému, cizímu prostředí. A nejen to; přejí si, aby stejně jako Josefova rodina pozitivně přispívali k této širší kultuře. Jak pokračuje Murray:
Josef … nejenže využívá svých vnitřních zdrojů a dostupných prostředků, aby využil nejnepravděpodobnějších příležitostí k úspěchu v podmínkách, v nichž se ocitl; činí se také nepostradatelným pro blaho národa jako celku.
Ti, kdo následují Mojžíše, věčně mluví o návratu domů; ale pro Josefa, pro něhož být doma bylo stejně tak záležitostí ducha jako majetku, se jakékoliv místo, kde se nachází, může stát zemí velkého zaslíbení.
Mojžíš, jehož příběh začíná knihou Exodus, nepochybně zanechal ve Spojených státech nesmazatelnou stopu. Jak říká Bruce Feiler, autor knihy America’s Prophet: Moses and the American Story, říká: „Mojžíšův příběh použil téměř každý velký americký vůdce v téměř každé rozhodující době, od kolonií až po dnešek. Je to univerzální příběh, který překračuje hranice času.“ To je nepochybně pravda. Ale jak učil Murray, bylo by nedbalé přehlížet onoho snílka o několik generací dříve:
Nikdo nemůže Mojžíšovi, velkému osvoboditeli, jakým byl, upřít pozici epického hrdiny hnutí proti otroctví. Nikdo by však neměl přehlížet ani to, co Josef, improvizátor ve stylu riffů, udělal s otroctvím. Překonal ho…
Pro generace Američanů, židovských i nežidovských, je Josef postavou pro složitou dobu. Josefův příběh nekončí na hranicích Izraele, ale v Egyptě. Není to Bohem určený vysvoboditel, ale postava, která se cítila cizí, i když byla doma. Protože sny byly zatím odloženy a osvobození nebylo na dosah, Josef reagoval neustálým pohybem vpřed a dokázal, že je pro své okolí nepostradatelný. Koneckonců každý pád nebyl, jak pochopil, důvodem k zoufalství, ale záměrným přikrčením k vyššímu vzestupu. Věřil tehdy, a my tomu věříme také dnes, že nakonec přijde transcendentní vysvobození.
