Je těžké vyhnout se dojmu, že “běloši”, pokud se tento termín používá k vyjádření rasismu a zášti, obvykle znamenají Židy.
Přinášíme vám překlad velmi zajímavéh komentáře Olivera Tardi, který byl zveřejněn na serveru Tablet. Anglický text najdete zde.
Už léta se traduje, že pokrokáři, a zejména pokrokoví vysokoškoláci, jsou křehké, přecitlivělé „sněhové vločky“, které žijí ve strachu, že budou uraženy nebo že se samy někoho urazí, zejména pokud jde o “identitu” lidí. Špatně trefený vtip, příliš rychlá domněnka o tom, jaká zájmena někdo používá, mikroagrese ohledně duševního zdraví, “jinakost”: Dlouho jsme měli dojem, že tyto druhy prohřešků jsou schopny způsobit hlubokou a trvalou újmu a že nová pokroková kultura by měla být měkká, ohleduplná a umlčující.
Není tedy divu, že mnoho lidí je současným stavem americké progresivní politiky, zejména politiky převážně levicových amerických univerzitních kampusů, zmateno. Kdyby totiž byla opatrnost při vyvolávání pohoršení v otázkách identity prvořadým zájmem progresivistů, proč by se židovští studenti na Cooper Union museli schovávat v knihovně před skandujícím davem? Proč by profesor na Kolumbijské univerzitě nazýval masakry izraelských civilistů ze strany Hamásu “úžasnými”? Proč by profesor z Cornellu prohlašoval, že je z toho “nadšený”? Proč se na vnější stranu knihovny na Univerzitě George Washingtona promítají slova “sláva našim mučedníkům”? Proč profesor ze Stanfordu vyčleňuje židovské studenty, říká jim, že kolonialismus zabil více nevinných než holocaust, a posílá je, aby si stoupli společně dozadu do místnosti? Proč by studenti Harvardu podepisovali petici, že odpovědnost za izraelské mrtvé nese Izrael – a co je rozhodující, pouze Izrael? Proč by se esej v literárním časopise n+1 vysmívala “chytráckému moralizování o civilních obětech”? Proč by účet Black Lives Matter na sociálních sítích inzeroval obrázek paraglidisty s palestinskou vlajkou poté, co teroristé z Hamásu seskočili padákem na shromáždění v Izraeli a zavraždili účastníky večírku?
Kdo se nás s největší pravděpodobností skutečně pokusí zabít? Jsou to “bělošští supremacisté”, nebo lidé, kteří mluví o “ukončení bělošské nadřazenosti”?
Sociolog Bradley Campbell na Twitteru nedávno napsal o tomto zmatku: “Lidé se stále chovají překvapeně, protože dělají stále stejnou chybu. Myslí si, že aktivistům z kampusu jde abstraktně o zraněné city. Ale není tomu tak, a oni to ani netvrdili…. Záleží na identitě zúčastněných lidí – na tom, zda jsou součástí toho, co je považováno za utlačovatelskou skupinu nebo skupinu obětí ve vztahu k sobě navzájem.”
Ačkoli terapeutický přístup, kdy pocity převažují nad fakty – zaměření na bezpečné prostory, mikroagrese, varování před spouštěči a tak dále – je jistě jednou z oblíbených metod nové americké byrokracie diverzity, rovnosti a inkluze (DEI), zjevně není neodmyslitelnou součástí woke gestalt. Hlásání osobní nebo skupinové přecitlivělosti a křehkosti je spíše technikou, jak získat kontrolu nad určitými prostory tím, že se zmocní jazyka již existující americké terapeutické kultury s cílem donutit oponenty k mlčení.
Oživující silou tohoto schizofrenního rétorického rozdělení je praxe rozdělování světa do týmů na základě představ o tom, kdo má “moc”, která má určitý počet podob: být bohatý, být schopný, být muž, být “cis”. Více než z jakéhokoli jiného zdroje pochází moc z toho, že je člověk “bílý”. Jinými slovy, je v pořádku, když vás nebo vaše děti upálíme zaživa, nebo fandíme těm, kteří to dělají; pokud nás kritizujete, je to ze své podstaty nespravedlivé a škodlivé uplatňování moci, protože jsme vás definovali jako “bílé”.
Jako každá koalice měla i ta pokroková vždycky poruchové linie. Jako každá ideologie je i progresivismus plný rozporů. Tím nejzjevnějším vždy bylo, že progresivisté mluví a chovají se, agresivně a sebevědomě, vysloveně rasisticky, přestože odsuzují rasismus jako největší nevýslovné zlo moderní doby.
Zdá se, že ti samí progresivisté, kteří do centra svého světonázoru staví antirasismus, nechávají dost prostoru i pro rasismus. Slovo “bílý” a abstraktní teoretický konstrukt “bělost” jsou pro progresivisty důležité pro vymezení toho, kdo je vhodným terčem rasismu. Nedávné události ukázaly to, co mnozí z nás tušili: Mezi takové cíle patří i Židé. Cílení na Židy jako podmnožinu “bělochů” lze odvodit i z obecnějšího zjištění: Ti, pro které je bělost ceněna, považují Židy za nebílé; ti, pro které je bělost znevažována, považují Židy za bílé.
Nejde však jen o hloupou, možná dokonce nesmyslnou otázku, zda jsou Židé bílí – kterou rád přenechám pravověrným vyznavačům rasové pseudovědy 19. století. Ibram X. Kendi i Nikole Hannah-Jonesová začínali jako zastánci protibělošských konspiračních teorií; přímá linka je spojuje s antisemitismem Pochodu žen, Kanye Westa a Kyrie Irvinga. Jako konspirační teorie mají “bělošská nadřazenost” a antisemitismus podobnou strukturu a jsou oživovány podobnými formami paranoidní nelogičnosti, což usnadňuje přechod od jedné k druhé a zase zpět. Proto navzdory skutečnosti, že “antisemitismus” je někdy uváděn vedle trendovějších forem bigotnosti, jako je ableismus nebo transfobie, jsou Židé terčem, nikoliv spolubojovníky nebo příjemci “kritické rasové teorie” hlásané v amerických probuzených madrasách.
Po útocích ze 7. října více než sto tisíc lidí schválilo tweet, jehož autorem je pisatel, jehož jméno není vhodné uvádět, a který zněl: “Co jste si všichni mysleli, že znamená dekolonizace? Vibrace? Papíry? Eseje? Ztroskotanci.” Tento způsob zarámování problému je výmluvný z několika důvodů. Zaprvé je tu pojem “dekolonizace”, o němž se předpokládá, že ho všichni známe. Ale zřejmě došlo k určitému nedorozumění: Někteří lidé mohou mít představu, že dekolonizace je prostě něco, o čem se diskutuje v “referátech” a “esejích”, což znamená, že je to něco, co můžeme brát vážně v akademickém kontextu, ale jen pokud jde o tento kontext. Tito lidé se podle tweetu mýlí: Dekolonizace je ve skutečnosti o (jak se předpokládá) zabíjení; takové zabíjení je (opět podle tweetu) dobré a jen ztroskotanci ho nemohou strávit. To je odvrácená strana příkazu “zrušit bělost”, který se někdy omlouvá jako záležitost technické terminologie v sociologii rasy. Zde se ukazuje, že zdánlivě anodický, vědecký termín má násilnou odezvu, když se aplikuje na vše od soch přes soukromý majetek až po lidi.
Není proto divu, že tatáž akademie, která chrání vědce spekulující o tom, zda by bylo politicky přijatelné či dokonce nutné vraždit bělochy, bude mít velké problémy motivovat se k tomu, aby se zajímala o všeobecný souhlas s vražděním Židů. Můj přítel Liam Bright, profesor filozofie na London School of Economics, napsal článek o kulturních válkách nazvaný “Bílé psychodrama”. Jeho teze spočívala v tom, že velkou část kulturních válek lze chápat jako odlišné strategie bělochů při zpracovávání různých pocitů viny, studu, kognitivní disonance atd. v souvislosti s rasovou situací ve Spojených státech a na Západě obecněji. Měl jsem proti tomu několik námitek, z nichž jedna spočívala v tom, že velká část diskurzu kulturní války se odehrává mezi námi Židy (nebo v mém případě polovičními Židy). Jistě, máme zásadní rozdíly a někdy i odlišné názory na fakta v terénu, když jde o politické otázky. Existuje však jiný druh sporu, který jako by doutnal pod povrchem židovských politických neshod: Kdo se nás s největší pravděpodobností skutečně pokusí zabít? Jsou to “bělošští supremacisté”, ať už v jakémkoli převleku, nebo lidé, kteří mluví o “ukončení bělošské nadřazenosti”?
Sázka na tuto debatu byla jasná v období před volbami v roce 2016 a po nich. Trump čerpal určitou podporu z pocitu, že islamistický teror je na vzestupu, zejména v Evropě, a tento teror je často antisemitský; například v roce 2014 islamistický terorista zavraždil čtyři lidi v Židovském muzeu v Belgii. Videa pouličních útoků na Židy se začala šířit virálně a komentátoři diskutovali o pomalém exodu Židů ze zemí, jako je Francie a Německo. Na druhé straně byl sám Trump spojován, ať už právem, či nikoli, s rodícím se hnutím alt-right, jehož mnozí nadšenci věřili v antisemitské konspirační teorie (“Židé nás nenahradí!”). Střelec při masakru v pittsburské synagoze Strom života v roce 2018 byl alt-rightista. Antisemitské incidenty často provázela jakási úzkost z toho, který tým extremistů se nakonec ukáže jako odpovědný. Zanícení kvůli výhrůžkám proti židovským centrům a hřbitovům v roce 2017 nabylo podivných rozměrů: Ukázalo se, že dva lidé, kteří byli za takové výhrůžky uvězněni, byli Juan M. Thompson, odpadlík z Vassar College a neúspěšný progresivní novinář, který se to snažil hodit na svého bývalého milence, a Michael Ron David Kadar, Američan izraelského původu bez jasného motivu.
Tím nechci naznačit, že debata, kterou tento podprahový proud představuje, byla tak či onak vyřešena na úrovni toho, kdo je pravděpodobnější, že vejde do synagogy s AK-47 a začne vraždit věřící. Ale pokud jsou dopisy a prohlášení židovských dárců rektorům vysokých škol nějakým znamením, mnozí Židé – ať už mají k Izraeli nebo alternativní pravici jakýkoli vztah – mají z americké levice spoustu obav, které by ještě před měsícem možná neměli. Tyto obavy se soustřeďují na myšlenku, že Židé jsou vydáváni za “bílé”, a to mezi – ale téměř výhradně mezi – těmi samými lidmi, kteří považují bělost za správný objekt etnického esencialismu, konspiračního teoretizování a kolektivní nenávisti.
Je proto těžké vyhnout se dojmu, že “běloši”, pokud se tento termín používá k vyjádření rasismu a zášti, obvykle znamenají Židy.
