Jak je to v Turecku s postojem k Teroristickým útokům a jak na ně reaguje prezident Erdogan?
Izraelský premiér Benjamin Netanyahu udělal dobrou pointu, když den po teroristickém útoku v Istanbulu 10. prosince řekl, že odsuzuje a zavrhuje tyto teroristické činy páchané na území Turecka a očekával to samé vyjádření od Turecka o teroristech v Izraeli. Netanyahu dokonce i řekl, že se všechny země musí spojit v boji proti terorismu, že se musí spojit v budování opatření proti terorismu a také, že Izrael toto očekává od všech zemí se kterými je v kontaktu, včetně Turecka. Toto očekávání bylo činnost legitimní, ale nerealistické, obzvláště když se jednalo o Turecko.
Pár dní později, Izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman zažaloval Mezinárodní Kandilův institut pro humanitární pomoc, který sídlí v Istanbulu. Zažaloval jej za dodávání peněz pro Hamas a Muslimské Bratrstvo. Logistická a politická jejich ideologických příbuzných, Hamasu, není překvapivá.
V listopadu v rozhovoru na Izraelském kanálu Channel 2, Turecký prezident Erdogan prohlásil, že nevidí Hamas jako teroristickou organizaci, ale nazval jej “politickým hnutím národního obrození.“ Také prohlásil, že velmi často s Hamasem souhlasí.
To, co Erdogan říká o teroristech dává často perfektní smysl. 11. června 2016 řekl, že není žádný dobrý terorista ani zlý terorista, že všichni teroristi jsou špatní. 15. června 2016 Erdogan prohlásil, že nesouhlasí s teroristickými činy, ať už ho provádí kdokoli komukoli kvůli čemukoli. Poté, 1. prosince 2016, poté, co se setkal s Angelou Merkelovou řekl, že terorismus nemá vyznání, národnost ani identitu, že bychom měli zachovat chladnou hlavu a musíme být soustředění na náš boj proti všem druhům takovýchto útoků.
Turecko, už od doby, co bylo na okraji občanské války v 70. letech, bylo svědkem nejhrůzostrašnějších teroristických činů. Pouliční násilí ultralevicových a ultrapravicových občanů si vzali již tisíce životů, což vedlo k vojenskému soudu 12. září 1980. Po třech letech relativního míru v po převratovém Turecku se strana Kurdských Pracovníků (PKK) dostala na scénu a zahájila násilnou kampaň pro Kurdskou vlast. Tato válka znamenala smrt pro zhruba 40 tisíc lidí. Během posledního útoku v Turecku těsně po půlnoci voják Islámského Státu zabil 39 lidí v Istanbulském nočním klubu. V přiměřeném odhadu muselo v poslední půlce století zemřít v Turecku desetitisíce občanů.
Po takové minulosti by normální člověk by očekával od Turecka alespoň nějaký náznak empatie pro oběti terorismu v jiných zemích. Špatně. Ne v Turecku. Bohužel, Erdoganovy ideologické vazby převažují jeho rétorické schopnosti, že není žádný dobrý ani zlý terorista.
Osmého ledna byli čtyři Izraelští vojáci zabiti a další tucet jich byl zraněn, když do nich najel Palestinec nákladním automobilem. Izraelská policie prohlásila, že mrtví byli ve věku okolo 20. let. Ze zraněných byli tři lidé ve vážném stavu. Hamas, Erdoganovo “politické hnutí národního obrození“ chválilo čin, avšak za něj nevzalo zodpovědnost. V oznámení, řečník organizace, Abdul-Latif Qanou, nazval tento akt jako “hrdinský“ a podpořil ostatní Palestince v konání podobných činů.
Nebylo překvapivé, že Erdogan, který “nesouhlasí s teroristickými činy, ať už ho provádí kdokoli komukoli kvůli čemukoli“ neodsoudil poslední útok v Jeruzalémě. Jeho mysl je moc zaneprázdněná obětmi terorismu v jeho vlastní zemi. Ale Turecko má také “Protokol B,“ úroveň opovrhování teroristických činů mimo jejich území: političtí vůdci se nemusí vyjádřit, ale oficiálně tato práce přísluší ministerstvu zahraničí. 10. ledna se na internetové stránce Tureckého ministerstva zahraničí objevila listina s vyjádřeními k teroristickým útokům. Jednoduché prohlédnutí by odhalilo, že mezi prvním prosincem 2016 a desátým lednem 2017 ministerstvo napsalo vyjádření ohledně dvou teroristických útoků v Egyptě, o dvou v Iráku, o jednom na Mogadišském letišti, o jednom v Berlíně, o jednom v Somálsku, o dvou v Jemenu a jednom v Jordánsku. Celkově je to deset vyjádření, ale ani jedno slovo o utrpení mladých Izraelců v Jeruzalémě.
Tento článek vyjde také ve zpravodaji ČSPI ve dvojčíslí 101 a 102.
